IV.ÚS 2033/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2033/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace A.G. Service, s. r. o., sídlem Chotěšov 167, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2020 č. j. 32 Cdo 2903/2019-946, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 13 Co 470/2017-915 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. dubna 2017 č. j. 12 C 168/2010-873, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: . Ústavní stížnost se odmítá Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2017 č. j. 12 C 168/2010-873 nepřipustil blíže určenou změnu žaloby (I. výrok), připustil však její změnu, podle níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 43 333 333 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), zastavil řízení do částky 177 288 785,50 Kč s úroky z prodlení (III. výrok), žalobu o zaplacení částky 546 382 205,50 Kč s úroky z prodlení zamítl (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok). Stěžovatelka se původně v žalobě po vedlejší účastnici domáhala zaplacení ušlého zisku ve výši 368 362 473 Kč s tvrzením, že na ni jako na vítěze obchodní soutěže při privatizaci měl být Fondem národního majetku České republiky (dále jen "Fond národního majetku") převeden veškerý majetek privatizovaného Kamenolomu Dobkovičky, s. p., což se nestalo, neboť nebyla převedena práva k dobývacím prostorům, řada pozemků a technologická zařízení. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že jí v důsledku porušení této povinnosti ušel zisk, neboť nemohla v lomu dobývat čedič. V průběhu řízení před obvodním soudem mnohokrát změnila žalobu tím, že postupně přidávala období, za která ušlý zisk požaduje, a požadovala tak další částky. Již v průběhu řízení obvodní soud tyto změny žaloby připustil. Další změnu žaloby připustil II. výrokem svého rozsudku, šlo o rozšíření o částku 43 333 333 Kč ušlého zisku za dodatečné období od 15. 2. 2014 do 15. 12. 2014. Výrokem I. rozsudku však nepřipustil změnu žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala vrácení plnění ze smlouvy o prodeji podniku a jen pro případ, že by soud shledal, že smlouva je platná, pak ušlého zisku ve výši 723 670 991 Kč s úrokem z prodlení. Tuto změnu žaloby nepřipustil, neboť dosavadní výsledky řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Stěžovatelka vzala částečně svou žalobou zpět ohledně částky 177 288 785,50 Kč, proto obvodní soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále zmínil, že právním nástupcem zaniklého Fondu národního majetku se stala vedlejší účastnice. Až v průběhu řízení stěžovatelka začala argumentovat vrchnostenskou pozicí státu a Fondu národního majetku v privatizačním procesu. Obvodní soud však věc posuzoval jako nárok vyplývající z porušení smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi ní a Fondem národního majetku. Nešlo o žádný úřední postup, a dopustil-li se Fond národního majetku pochybení, pak nikoliv při výkonu státní správy. Z tohoto důvodu věc posuzoval podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Dospěl k závěru o promlčení stěžovatelčina tvrzeného práva, přičemž vznesená námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Podle § 398 obchodního zákoníku končila promlčecí doba nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Počátek běhu desetileté promlčecí doby je vázán na porušení povinnosti a není podmíněn vznikem škody či povědomím poškozeného o ní. Ve smlouvě byla sjednána povinnost Fondu národního majetku předat nabyvatelům podnik do 15. 2. 1995. O porušení povinnosti ze smlouvy se nabyvatelé mohli dozvědět dne 16. 2. 1995. Žaloba byla k soudu podána dne 29. 12. 2006, tj. po uplynutí desetileté promlčecí doby. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 30 Co 470/2017-915 potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Zdůraznil, že rozhodnutím o schválení privatizačního projektu či rozhodnutím o privatizaci se nezakládá závazkový právní vztah. K tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, např. kupní smlouvou. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, která se realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvu. Stěžovatelkou tvrzená pochybení při přípravě privatizace nemohou představovat odpovědnostní titul podle zákona č. 58/1969 Sb. či zákona č. 82/1998 Sb. Navíc by tvrzená pochybení při přípravě privatizace nemohla být ani právně relevantní příčinou škody, kterou by mohly být jen okolnosti mající původ v obsahu smlouvy a jejím plnění smluvními stranami. Městský soud se tak ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka uplatnila argumentaci o vrchnostenské povaze vztahů účelově ve snaze vyhnout se posuzování promlčení podle obchodního zákoníku. Měla-li za to, že ve smlouvě při vymezení privatizovaného majetku nebylo uvedeno vše, měla trvat na precizaci smlouvy nebo ji neuzavírat. Smyslem institutu promlčení je vést věřitele ke včasnému uplatnění jejich práv pod tíhou obavy ze ztráty nároku a zajistit právní jistotu. Stěžovatelku tato obava zjevně netížila, neboť u soudu podala žalobu po uplynutí bezmála 12 let od okamžiku, kdy došlo k tvrzenému porušení smlouvy, ale stejně tak i od okamžiku, kdy jí podle žalobních tvrzení začala vznikat škoda, kterou v původní žalobě chtěla nahradit od 16. 2. 1995. Stěžovatelka na podporu svých námitek poukázala na nález ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551), kde Ústavní soud vyslovil jisté pochybnosti o hodnocení povahy privatizačních projektů jako nikoli vrchnostenských. Městský soud zdůraznil, že zmíněné pochyby vyslovil Ústavní soud obiter dictum a nosným důvodem jeho nálezu bylo hodnocení námitky promlčení jako nemravné v situaci, kdy po bezmála 10 let neměla dotčená osoba možnost chránit svá práva a ani důvod pochybovat o jejich ohrožení. 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 27. 4. 2020 č. j. 32 Cdo 2903/2019-946. Neshledal důvody odklonit se od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž rozhodování vlády o privatizaci na základě zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o podmínkách převodu majetku státu"), je rozhodování státu jako vlastníka majetku, které nemá povahu rozhodnutí správního orgánu ve správním řízení. Rozhodnutí o schválení privatizačního projektu či rozhodnutí o privatizaci nezakládají závazkový právní vztah. K tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, např. kupní smlouvou. Z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nemá význam odlišovat tyto dvě fáze privatizačního procesu, neboť se u nich vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní. Stěžovatelkou odkazovaný názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 byl vysloven toliko jako obiter dictum. Navíc se v něm Ústavní soud nevypořádal ani se svou předešlou judikaturou, která podporuje závěry Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1734/07, ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 380/97, ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 1711/13, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 134/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud dále neshledal důvod odchýlit se od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž běh desetileté promlčecí doby podle § 398 obchodního zákoníku je vázán na porušení povinnosti, nikoli na vznik škody či na vědomost poškozeného o škodě. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry o soukromoprávní povaze vztahů vznikajících při procesu privatizace obsažené v napadených rozhodnutích je třeba revidovat s ohledem na závěry vyslovené jako obiter dictum v bodu 27. nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09. Podle stěžovatelky stát i Fond národního majetku v procesu privatizace vystupovaly ve vrchnostenském postavení jako nositelé veřejné moci. Privatizace byla uskutečňována podle aut