IV.ÚS 2033/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2033/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 6 Tdo 118/2021-274, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2020 č. j. 6 To 160/2020-246 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. února 2020 č. j. 2 T 76/2019-187, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně dopustil tím, že dne 9. 9. 2018 v Ostravě-Muglinově řídil svůj osobní automobil, při jízdě po vedlejší ulici při odbočování vlevo na hlavní ulici nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedal přednost v jízdě motocyklu, který po hlavní ulici v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy řídil poškozený L. R., v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel a pádu poškozeného na vozovku, čímž způsobil poškozenému středně těžké poranění. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a § 52 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, peněžní částku ve výši 57 486 Kč. 3. Z podnětu odvolání příslušného státního zástupce Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným pro stejný skutek jako okresní soud s výjimkou posouzení charakteru zranění u poškozeného - komplexu úrazových změn zahrnující zhmoždění brady s krevní podlitinou, oblasti podbřišku s pohmatovou citlivostí nad sponou stydkou, kožní oděrky na obou stehnech, přední strany pravého bérce, povrchní tržnou ranku (ragáda) šourku, zlomeninu pravé holenní kosti charakteru odlomení okraje zadní plochy její horní části, zlomeninu levé člunkové kůstky, tedy středně těžké poranění, které si vyžádalo hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, v důsledku čehož byl poškozený kontinuálně a citelně omezen v běžném způsobu života a léčbou zlomeniny kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů, a dále rehabilitací a rekonvalescencí, jež posoudil jako těžkou újmu na zdraví. Stěžovatele proto uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákoníku a odsoudil ho podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku a § 52 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, peněžní částku ve výši 57 486 Kč. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že dovolací argumentaci, v níž stěžovatel v návaznosti na svou dřívější obhajobu tvrdil, že skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu ve věci jsou nesprávná, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit nelze. K námitce porušení práva na spravedlivý proces, k němuž podle stěžovatele mělo dojít odlišnými skutkovými závěry krajského soudu, aniž by tento ve veřejném zasedání provedl dokazování nezbytné pro odchýlení se od závěrů okresního soudu, Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud se neztotožnil s právním posouzením věci učiněným okresním soudem a na podkladě správných skutkových zjištění okresního soudu přistoupil ke změně právního posouzení následku (účinku) přečinu, kdy komplex poranění zjištěných okresním soudem a jeho projevy vyhodnotil jako naplňující znaky těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. j) trestního zákoníku. Dílčí úprava popisu skutku obsažená ve výroku rozsudku krajského soudu není změnou skutkových zjištění, nýbrž jen technickým vyjádřením užité právní kvalifikace. Protože krajský soud nehodnotil jinak okresním soudem provedené důkazy a ve své podstatě "toliko" odlišně hmotně právně posoudil naplnění zákonného znaku daného trestného činu, mohl tuto změnu provést, aniž by důkazy soudem prvního stupně řádně provedené opakoval postupem podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Námitky, kterými stěžovatel poukazoval na částečnou odlišnost písemného a ústního odůvodnění rozsudku krajského soudu, označil Nejvyšší soud za irelevantní. K poukazu stěžovatele na extrémní rozpor týkající se hodnocení jím předloženého znaleckého posudku znalce Ing. Vlka, jímž krajský soud provedl důkaz ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podotkl, že šlo rovněž o námitku, kterou se stěžovatel snažil přesvědčit krajský soud o tom, že poškozenému umožnil bezpečné projetí křižovatkou a že tudíž viníkem předmětné dopravní nehody je poškozený. Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění a s ohledem na závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Škanderou shledal, že o věcné správnosti rozsudku krajského soudu není důvod pochybovat, a to ani s ohledem na závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou. Zdůraznil, že posudek předložený obhajobou upozaďuje výchozí a rozhodující selhání stěžovatele, který k započetí odbočování prokazatelně přistoupil poté, co nechal projet čtyři vozidla a na jeho úrovni se nacházelo vozidlo jedoucí (rovněž po hlavní silnici) vůči němu zprava (tedy v opačném směru než poškozený), jemuž byl rovněž povinen v důsledku dopravního značení dát přednost v jízdě (jako vozidlu jedoucímu po hlavní silnici). Současně tento manévr zahájil v okamžiku, kdy již byl (v souladu s dopravními předpisy jedoucí) poškozený ve vzdálenosti, která stěžovateli splnění jeho povinnosti neumožňovala. To vše bylo zapříčiněno tím, že stěžovatel o poškozeném vůbec nevěděl, a zachoval-li by se tak, jak požadují dopravní předpisy [§ 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.], musel by ho vidět, což by mu umožnilo jeho povinnost splnit. Nejvyšší soud poukázal na to, že to prokazatelně byl stěžovatel, kdo nerespektoval předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích a kdo svým jednáním vyvolal situaci, jež vedla ke kolizi vozidel, a že způsob jízdy poškozeného nemá žádnou věcnou souvislost se vznikem dopravní nehody, neboť nevedl ani k tomu, že by znemožnil stěžovateli ve splnění mu zákonem uložené povinnosti dát poškozenému jedoucímu po hlavní silnici přednost. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a opakovaně namítá, že sice motocykl poškozeného přehlédl, k čemuž se také doznal, ale že měl vždy pocitově za to, že za jeho vozidlem se vytvořil dostatečný prostor pro to, aby poškozený mohl na svém motocyklu projet, zachoval-li by přímý směr jízdy a nevybočil-li by do jeho jízdní dráhy. Má za to, že tato jeho obhajoba nebyla v průběhu trestního řízení vyvrácen