IV.ÚS 2034/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2034/11 ze dne 15. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, AK se sídlem v Havířově - Město, Moskevská 24a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 čj. 8 Tdo 255/2011-16, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2010 čj. 5 To 462/2010-236 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 2. 9. 2010 čj. 105 T 313/2009-214 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem přijatým dne 11. 7. 2011 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se D. S. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 105 T 313/2009. Stěžovatel požádal, aby jeho návrh byl projednán mimo pořadí došlých návrhů jako věc naléhavá, neboť je již na základě napadených rozhodnutí ve výkonu trestu. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 105 T 313/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 2. 9. 2010 nalézací soud mj. obviněného uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dne 25. 10. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného do výroků o vině i trestu mj. rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 9. 2010 zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dne 23. 3. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2010 odmítl jako podané z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti (stejně jako dříve již v odvolání a dovolání) tvrdil, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces neúplným dokazováním, neboť v hlavním líčení nevyslechly znalce a poškozeného M. Š., navíc za situace, kdy jeho odsouzení bylo založeno na jediném důkazu, tj. výpovědi svědka S. M.; takovým postupem byl porušen čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako zásada in dubio pro reo; poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Nalézací soud se k Ústavní soud stížnosti nevyjádřil. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Stěžovatel si především stěžoval, že nebyl konfrontován s poškozeným, který během hlavního líčení nebyl přítomen a vyslechnut, a že nebyl akceptován jeho návrh na výslech znalce (z č. l. 208 vyžádaného spisu plyne, že oba tyto návrhy byly po poradě senátu nalézacího soudu jako nadbytečné zamítnuty); dovolával se přitom čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, jehož relevantní části mají následující znění: Článek 6 Právo na spravedlivý proces 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o (...) oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...) 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: (...) d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; Ústavní soud připomíná, že je v zásadě na obecných soudech, aby zhodnotily ty důkazy, které shromáždily. Úlohou Ústavního soudu podle Úmluvy a Listiny je zkoumat, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, včetně způsobů provedení důkazů. Důkazy musejí být obvykle provedeny v průběhu veřejného zasedání (hlavního líčení) a v přítomnosti obžalovaného, a to za účelem kontradiktorní rozpravy. Z této zásady je možné činit výjimky, pokud jsou přitom respektována práva obhajoby; ustanovení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy totiž vyžadují, aby byla obžalovanému poskytnuta adekvátní a dostatečná příležitost popřít svědectví v jeho neprospěch a dát svědka vyslýchat v okamžiku, kdy vypovídá anebo v pozdějším stádiu. Ústavní soud stejně jako Evropský soud již ve své judikatuře jasně uvedly, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami spravedlivého procesu obsaženými v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, pokud se odsouzení zakládá výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat ani v přípravném řízení, ani v průběhu soudního jednání; tyto záruky tak umožňují soudům, aby svůj odsuzující verdikt opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout, pouze za následujících podmínek: za prvé - pokud je nemožnost výslechu důsledkem nemožností svědka lokalizovat, musí být prokázáno, že jej příslušné státní orgány aktivně hledaly; za druhé - sporné svědectví nemůže být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá (srov. např. rozsudek Evropského soudu ze dne 14. 6. 2005 ve věci Mayali proti Francii, stížnost č. 69119/01, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2005). V projednávaném případě je zřejmé, že stěžovatel nebyl obecnými soudy odsouzen toliko na základě tvrzení poškozeného, stejně jako nebyl odsouzen výlučně na základě svědectví jednoho svědka, tj. S. M., což zřetelně plyne z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. 3. 2011, dle něhož "v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněný činu dopustil, jakož i to, v čem je jeho obhajoba vyvrácena." K neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu výslechem znalce Ústavní soud uvádí, že připuštění důkazu je věcí obecných soudů, jež nezávisle rozhodují o tom, který důkaz je významný pro trestní řízení a který lze vyloučit jako nevýznamný (což platí i pro výslech znalce); svůj postup však musí dostatečně odůvodnit, k čemuž ve věci stěžovatele došlo. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdil porušení principu in dubio pro reo. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že požadavek vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy), zahrnujícím princip in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a n