IV.ÚS 2034/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2034/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného Mgr. Rudolfem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2022 č. j. 70 Co 225/2022-1888, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého A. Ž. a S. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 25. 5. 2022 č. j. 66 Nc 2544/2020-1637 zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření o změnu styku vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") s otcem. Tímto návrhem otec požadoval rozšíření styku v každém lichém týdnu v kalendářním roce od pondělí od 10 hod. do bezprostředně následující středy do 10 hod. a od pátku od 10 hod. do bezprostředně následujícího pondělí do 10 hod., a v každém sudém týdnu od středy od 10 hod. do bezprostředně následujícího pátku do 10 hod., neboť podle jeho tvrzení dosavadní zatímní úprava byla nedostačující pro uspokojení potřeb nezletilého i otce a vedlejší účastnice (dále též "matka") otci nad rámec upraveného styku žádný jiný styk neumožňuje. 3. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil, když přisvědčil odůvodnění jeho rozhodnutí. Shledal, že poslední úprava zatímního styku otce s nezletilým provedená obvodním soudem a následně potvrzená městským soudem v polovině dubna tohoto roku byla zamýšlena právě pro dobu do vydání pravomocného meritorního rozhodnutí ve věci. Rozhodně byla již tehdy posuzována z pohledu nejlepšího zájmu nezletilého ve vztahu jak k rovnosti práv rodičů, tak ke stabilitě výchovného prostředí, a městský soud nemá důvod svůj názor na tuto úpravu měnit, když ta se i nadále jeví jako dostačující a splňující záměr předběžného opatření, tj. zachování a prohlubování vztahu otce s nezletilým. Navíc od úpravy uplynuly necelé tři měsíce a během té doby nedošlo k žádné natolik podstatné změně okolností, za kterých tehdy městský soud rozhodoval, která by odůvodňovala potřebu změny úpravy. Za takovou okolnost pak rozhodně nelze považovat dosud nepravomocné rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé. Snahou o zatímní nastolení úpravy styku obdobného rozsahu, jaký má střídavá péče, by se fakticky otec domáhal předjímání rozhodnutí městského soudu o odvolání proti meritornímu rozhodnutí, což je nepřípustné. Nadto ze zprávy z psychologických konzultací (podané PhDr. Janou Procházkovou) vyplývá, že při posledním setkání nezletilý vykazoval stav celkově odpovídající jeho vývojovému období, projevoval se spontánně, spolupracoval a byl přiměřeně aktivní. Z pozorovaných interakcí mezi otcem a nezletilým byla dlouhodobě zřetelná oboustranná úzká citová vazba. Z uvedeného je zřejmé, že úprava styku otce s nezletilým je dostatečná k zachování a prohlubování citových vazeb mezi otcem a nezletilým až do doby vydání meritorního rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel uvedl, že nezletilý byl posledním pravomocným předběžným opatřením svěřen do péče matky a stěžovateli byl stanoven styk s ním v rozsahu odpovídajícím cca 18 % celkového času, zahrnující navíc pouze jedno přespání každých 14 dnů. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 6. 2022, dosud účastníkům řízení nedoručeným, byl však nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů, s rovnoměrným rozsahem péče a půltýdenní periodicitou (tzv. režim dlouhý/krátký týden). Tím vznikla situace, že obecné soudy sice respektují judikaturu Ústavního soudu o přednosti střídavé péče, avšak z důvodů, jež nemohou obstát jako ústavně souladné (což stěžovatel dále rozebírá), trvají na tom, aby až do pravomocného skončení řízení, tedy potenciálně, s ohledem na dosavadní rychlost postupu soudů, po řadu dalších měsíců nebo i let, pokračovala stávající, vůči stěžovateli jako otci dítěte zcela disproporční zatímní úprava. To stěžovatel pokládá za neústavní a má za to, že tím vzniká jak jemu, tak nezletilému, stěží odčinitelný, ve svých důsledcích trvalý, zásah do práva na rodičovskou výchovu a péči, neboť čas, který může malé dítě strávit se svými rodiči, nelze nijak a ničím nahradit; stěžovatel je přesvědčen, že tato disproporce dosahuje takového stupně, že je tím porušeno jeho právo na výchovu nezletilého, což v ústavní stížnosti dále odůvodňuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Ústavní soud zastává setrvale názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno. 9. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavn