IV.ÚS 2037/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2037/23 ze dne 17. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Jany Dolečkové, zastoupené JUDr. Sabínou Hodoňovou, PhD., LL.M., advokátkou, sídlem Mariánske náměstí 48/31, Žilina, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 22 Cdo 3515/2022-985, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Bc. Karla Halačky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivé soudní řízení (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2020 č. j. 10 C 45/2016-799 zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem specifikovaných pozemků, včetně jejich součástí, v kat. území H. (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Předmětné pozemky nabyl právní předchůdce vedlejšího účastníka na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva a okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že jednání stěžovatelky a jejího manžela bylo rozporné s dobrými mravy a stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o vyvrácení dobré víry vedlejšího účastníka k okamžiku nabytí vlastnického práva k pozemkům. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2022 č. j. 14 Co 70/2020-883 potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, změnil nákladový výrok (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V právní otázce, zda byl vedlejší účastník povinen zkoumat okolnosti nabytí vlastnického práva jeho právním předchůdcem, vyslovil opačný právní názor než okresní soud, tj. že vedlejší účastník byl povinen zkoumat okolnosti, ze kterých právní předchůdce vlastnické právo nabyl, avšak dospěl k závěru, že tyto okolnosti vedlejší účastník zkoumal, i přesto nebyla jeho dobrá víra v zápis ve veřejném seznamu zpochybněna. 4. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání stěžovatelka nastolila pět otázek, při jejichž řešení se podle jejího názoru krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Otázky se týkaly a) dobrověrnosti nabyvatele při použití § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), b) posouzení otázky, na které záviselo rozhodnutí ve věci samé, krajským soudem jinak než okresním soudem a následným potvrzením rozsudku, nikoliv zrušením rozsudku a vrácením věci k dalšímu řízení, c) posouzení, zda zkoumání dobrověrnosti nabyvatele nemovitosti nemá předcházet závěr soudu o tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je z nějakého důvodu neplatná, d) platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva bez ujednání o způsobu naložení s hyperochou a ujednání o vlivu pozdního uspokojení pohledávky dlužníkem na vlastnické právo věřitele, a e) posouzení, zda nabytím za úplatu jako podmínky použití § 984 odst. 1 o. z. se rozumí skutečné poskytnutí úplaty, nebo postačuje formulovat závazek bez splatnosti. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl shledav, že není nepřípustné (I. výrok), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu (II. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění zejména konstatoval, že vědomost o tom, že nemovitost byla převodcem nabyta zajišťovacím převodem práva, neplatnost převodu nepůsobí a nevylučuje dobrou víru nabyvatele. Uvedl také, že případná neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva nemá vliv na dobrou víru nabyvatele a úplatnost kupní smlouvy vzhledem k sjednaným platebním podmínkám není otázkou, na které závisel rozsudek krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2710/2017 zatížil soud důkazním břemenem ve vztahu k dobré víře pouze ji. Také zdůraznila, že rozhodnutí krajského soudu záviselo na použití § 984 odst. 1 o. z. a na otázce úplatnosti nebo neúplatnosti s ohledem k ujednaným podmínkám kupní smlouvy, když požadavek úplatnosti nabytí vychází ze samé podstaty § 984 odst. 1 o. z., jako jedné ze čtyř podmínek, které musejí být kumulativně splněny. I proto nelze nabyvatele nemovitosti považovat za dobrověrného. 6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu o tom, že neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva by neměla vliv na nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Má za to, že dovolací soud svým rozhodnutím zasáhl do jejích práv, a to tím, že nepostupoval tak, aby interpretační a aplikační problémy řešil s maximální mírou rozumnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatelky postrádá spravedlnost, když je zjevné, že jednání nabyvatele nemovitosti a dalších osob bylo neobvyklé, obcházející zákon, nesplnilo podmínky pro použití § 984 odst. 1 o. z., protože k nabytí nemovitostí došlo bez úplaty. Stěžovatelka v řízení očekávala řešení otázek úplatnosti kupní smlouvy a platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, což Nejvyšší soud odmítl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionisticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení v posuzované věci Ústavní soud nezjistil. 9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud i soudy nižší instance se sporem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou sporu byla dobrověrnost nabyvatele nemovitostí, přičemž stěžovatelka se domáhá v zásadě jen přehodnocení dokazování zaměřeného právě na zjištění dobré víry nabyvatele. Je zřejmé, že jde o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatelky liší od názoru soudu. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše trakt