IV.ÚS 2039/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2039/18 ze dne 31. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 8. 2017, č. j. 80 T 117/2016-178, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2017, č. j. 5 To 296/2017-202, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 8 Tdo 289/2018-27, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva na zachování důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví dle ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl dle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. 3. Skutek, v jehož spáchání obecné soudy spatřovaly trestný čin, spočíval v tom, že stěžovatel měl dne 12. 5. 2016 v době kolem 16.00 hodin ve F. poblíž cyklostezky s kalhotami staženými do půli stehen masturbovat otočený směrem k osobám projíždějícím po této cyklostezce (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel a v jeho neprospěch i státní zástupce odvolání, jež Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") svým napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel proto podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel snáší pro závěr, že jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny byla porušena, snáší argumenty 1) nesprávného výkladu pojmu "hrubá neslušnost", 2) extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, 3) neprovedení rekognice bezprostředně po předmětném skutku, 4) libovůle obecných soudů. V jednotlivostech shrnuje obsah těchto námitek Ústavní soud následovně: 6. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly jednání kladené stěžovateli za vinu, tj. přetahování předkožky penisu poblíž cesty, za "hrubou neslušnost" ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné soudy posoudily toto jednání jako masturbaci, ačkoliv technika oklepávání penisu a její možná vizuální záměna s masturbací je ryze odbornou otázkou, již obecným soudům nepřísluší hodnotit. Stěžovatel k tomu rovněž uvedl, že tohoto jednání se dopustila jiná osoba než on. 7. Ad 2) stěžovatel uvádí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly se skutečností, že provedené důkazy neprokázaly, že by stěžovatel poblíž cyklostezky masturboval (resp. že to byl stěžovatel, kdo se na daném místě touto aktivitou zaobíral), ale že byly naopak v souladu s jeho tvrzením, že poblíž cyklostezky pouze vykonával malou potřebu. Toto jednání je přitom postižitelné nejvýše jako přestupek. 8. Ad 3) stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že bezprostředně po předmětném skutku neprovedly rekognici, a tedy totožnost podezřelé osoby nebyla dostatečným způsobem určena. Před obecnými soudy tak nebyl proveden jediný důkaz, který by mohl s jistotou vést k závěru, že stěžovatel je osobou, která se předmětného skutku dopustila. V důsledku toho byl stěžovatel podroben ponižujícím osobním prohlídkám, procedurám před sexuology a PPG měřením, které přitom neprokázaly, že stěžovatel je pachatelem předmětného skutku. 9. Ad 4) stěžovatel vytkl obecným soudům, že k jimi učiněným závěrům absentují srozumitelná kriteria a že tato rozhodnutí jsou zatížena libovůlí. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Podstata stěžovatelovy argumentace v ústavněprávní rovině tkví především v problematice ústavní konformity procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu. 13. K problematice dokazování a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy v trestních věcech se Ústavní soud ve své judikatuře konstantně vyslovuje tak, že v zásadě může přezkoumávat pouze to, zda při těchto procesech byly dodrženy garance práva na obhajobu a na soudní ochranu, nikoliv výsledek těchto procesů. To je odrazem zásady volného hodnocení důkazů, jíž je ovládáno české trestní řízení a podle níž je zásadně věcí orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, jaké důkazy provedou k objasnění té které skutečnosti. Mírou důkazu, tedy kriteriem toho, zda rozhodující orgán určitou skutečnost považuje za prokázanou jednotlivým důkazem či jejich spojením, je přitom kvalifikované vnitřní přesvědčení takového orgánu, v nynějším případě soudu. 14. Tím není obecným soudům umožněna libovůle, neboť vnitřní přesvědčení musí být v daném případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, tedy racionálně obhajitelné a zejména dostatečně přesvědčivě odůvodněné. Důsledkem respektu k této zásadě však je, že pokud rozhodující orgán nevykročí při provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkového stavu z nich z mezí ústavní konformity, požívá při hodnocení důkazů a formování svých skutkových závěrů diskrece a Ústavní soud nemůže takové jeho závěry přehodnocovat, a to ani kdyby hypoteticky sám tyto procesy zopakoval a dospěl k odlišným závěrům. To je projevem vnitřní dělby moci soudní, vyjadřující rozdílné úlohy a jim odpovídající pravomoci obecného soudnictví a Ústavního soudu. 15. Ústavní soud tak proti průběhu či výsledkům dokazování může zasáhnout jen velmi omezeně ve výjimečných situacích. Ty nastávají tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293 či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze bez důvodné pochybnosti uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně te