IV.ÚS 204/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 204/24 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky veřejnoprávní korporace hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 21 Cdo 2644/2023-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 55 Co 147/2023-97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 12 C 249/2021-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BOMBAYERE, s. r. o., sídlem Karlova 183/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá také v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost vydat vedlejší účastnici ve výrocích rozsudku specifikované rikši (I. a II. výrok), zamítl vzájemný návrh stěžovatelky na zaplacení částky 44 649 Kč oproti vydání obou rikš (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Obvodní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice vlastní obě specifikované rikši, které byly pravidelně parkovány před jejími provozovnami na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky. Pozemky v bezprostřední blízkosti provozoven vedlejší účastnice jsou veřejnou komunikací v památkové rezervaci. Rada stěžovatelky usnesením ze dne 29. 3. 2021 schválila záměr odstranit z veřejného prostoru neoprávněně umístěné objekty podle § 14 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a na jeho základě byly obě rikši odvezeny do skladovacího areálu stěžovatelky. Podle obvodního soudu stěžovatelka neměla k dispozici žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by ji opravňovalo k odstranění nebo zadržování předmětných věcí patřících vedlejší účastnici. Rozhodnutí rady stěžovatelky není právním titulem pro postup, který stěžovatelka zvolila. Stěžovatelka nezpochybnila tvrzení vedlejší účastnice, že rikši nebyly překážkou na pozemní komunikaci ani překážkou provozu. O svépomoc ve smyslu § 14 občanského zákoníku proto podle obvodního soudu nemohlo jít. 3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (II. výrok) shledav, že odvolání bylo nedůvodné. Stěžovatelka nedisponuje žádným oprávněním podle veřejného práva s předmětnými věcmi jakkoliv nakládat v rozporu s vůlí vedlejší účastnice. Uplatnění svépomoci v daném případě nepřicházelo v úvahu, protože tento institut je určen pouze pro urgentní situace, kdy by ochrana od veřejné moci přišla pozdě nebo by nepřišla vůbec. Navíc užití svépomoci musí být v přiměřené intenzitě hrozícímu útoku, který má svépomoc odvrátit. V dané situaci je podle městského soudu zjevné, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění svépomoci a naopak u stěžovatelky šlo o exces a svévoli. Stěžovatelka, jako veřejná korporace, měla k odstranění rikš užít právních nástrojů podle veřejného práva. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, protože nebyl splněn žádný z předpokladů jeho přípustnosti (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal, že rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby městským soudem řešené právní otázky byly posouzeny jinak. I podle Nejvyššího soudu je pro uplatnění svépomoci nutné, aby právo toho, kdo svépomoc použije, bylo bezprostředně ohroženo a bez užití svépomoci by hrozil vznik závažné újmy, a zásah veřejné moci by přitom přišel pozdě. Městský soud také podle Nejvyššího soudu nepochybil, pokud zdůraznil, že svépomoc je omezena jako forma ochrany jen na nezbytnou míru. Svépomoc tedy nelze použít tam, kde se lze účinně dovolat pomoci od orgánů moci veřejné. Nejvyšší soud také v odůvodnění svého usnesení podrobně vysvětlil, proč dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rikši byly vedlejší účastnicí používány jako reklamní poutač, který měl budit pozornost k vedlejší účastnicí nabízeným kosmetickým a masážním službám. Umístění takto pojatého reklamního zařízení podle stěžovatelky přesahovalo rámec obecného užívání veřejné komunikace, k čemuž byl zapotřebí patřičný titul, kterým vedlejší účastnice nedisponuje. Obecné soudy pochybily, pokud naplnění podmínek svépomoci vztahovaly k § 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), podle kterého byla svépomoc vázána na bezprostřední zásah do práv toho, kdo se rozhodl za použití svépomoci bránit. Svépomoc tak nebylo možné použít při vzniku poklidného stavu. Na věc stěžovatelky je nutno použít novou právní úpravu, tedy § 14 občanského zákoníku, který odhlíží od podmínky bezprostřednosti zásahu do práv svépomocně jednajícího. Pokud se obecné soudy s touto změnou ve svých rozhodnutích nevypořádaly, nutno odůvodnění jejich rozhodnutí hodnotit jako nepřesvědčivá. Uvedený závěr je podle stěžovatelky posilován i tím, že Nejvyšší soud se v záhlaví uvedeném usnesení odmítl vypořádat s odkazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 22 Cdo 1925/2021. Obecné soudy v napadených rozhodnutích neodůvodněně přiznaly diametrálně odlišnou ochranu vlastnickému právu vedlejší účastnice na úkor vlastnického práva stěžovatelky. 6. Stěžovatelka také v širších souvislostech odkazuje na nález ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 7/21 (N 134/107 SbNU 106; 306/2021 Sb.), v jehož odůvodnění je mimo jiné zdůrazněno, že pořádání kulturních, sportovních či reklamních akcí na veřejném prostranství není obecným užíváním veřejného prostranství, ale jde o jeho užívání zvláštní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifik