IV.ÚS 2040/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2040/20 ze dne 25. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 č. j. 7 Tdo 289/2020-540, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 6 To 410/2018-501 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. května 2018 č. j. 1 T 50/2017-464, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 800 Kč, tedy celkem 80 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Daného přečinu se stěžovatel podle zjištění okresního soudu dopustil zkráceně tím, že dne 20. 4. 2016 v době kolem 17:50 hodin za vyhovujících meteorologických podmínek pro let za viditelnosti letěl jako pilot s letounem L-200D nad hladinou řeky Labe proti směru jejího toku od Litoměřic, přičemž v blízkosti Sportovního leteckého zařízení Litoměřice v rozporu s bodem SERA.5005 písm. f) odst. 2) Prováděcího nařízení Komise (EU) číslo 923/2012 ze dne 26. 9. 2012 a dále ustanovením 4.6 leteckého předpisu Pravidla létání L2, vydaného Ministerstvem dopravy České republiky pod č. j. 153/2014-220, sklesal z důvodu nácviku bezpečnostního přistání pod minimální doporučenou výšku letu, a v této výšce, kde není povolen žádný civilní letový provoz, pokračoval v letu cca 2,6 km, přičemž v místě přechodu vodičů nadzemního vedení vysokého napětí přes řeku Labe ve výšce letu cca 30 m nad hladinou řeky Labe přehlédl vodiče nadzemního vedení vysokého napětí navzdory tomu, že oba mřížové stožáry nadzemního elektrického vedení vysoké 35,95 m a 35,6 m výrazně převyšovaly okolní trvalý porost na obou březích řeky Labe, a v důsledku toho narazil vrtulovým krytem a listy vrtule pravého motoru do horních silových vodičů elektrického nadzemního vedení 2x22 kV, a způsobil tím přetržení dvou horních vodičů a následné přepálení jednoho spodního vodiče nadzemního vedení vysokého napětí, čímž došlo k přerušení dodávky elektrické energie, v důsledku čehož bylo v době od 17:50 hodin do 18:33 hodin téhož dne postiženo celkem 4 307 odběratelů a v době od 18:30 hodin do 21:12 hodin téhož dne celkem 363 odběratelů, a dále tímto jednáním vznikla poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škoda ve výši 739 558,17 Kč. 3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé v ústavní stížnosti předně uvádí, že nerozporuje, a ani nikdy nerozporoval hlavní skutkové okolnosti postupného sledu událostí vytýkaného jednání, nicméně toto jeho jednání podle něj jednak nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 277 odst. 1 trestního zákoníku, jednak s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nemělo být přistoupeno k aplikaci trestněprávního postihu. Podle stěžovatele je závěr rozhodujících soudů, že hodlal pokračovat v nácviku nouzového přistání, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu podrobně rozebírá svoji výpověď a tvrdí, že Nejvyšší soud v návaznosti na v dovolání deklarované námitky jeho výpověď desinterpretoval a opomenul důvody a okolnosti jeho letu v dané výšce. Je přesvědčen, že obecné soudy vykládaly jeho výpověď v jeho neprospěch a neposuzovaly, zda by jiný obdobný pilot v obdobné situaci byl schopen se obdobnému jednání vyvarovat. K problematice výkladu jediného důkazu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), podle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout všemožné úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl, je-li to možné, doplněn jinými, byť nepřímými důkazy. Podle stěžovatele ve výrokové části rozsudku okresního soudu absentuje subjektivní stránka trestného činu (hrubá nedbalost), kterým byl uznán vinným. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1203/2015, ve kterém se Nejvyšší soud také zabýval posouzením hrubé nedbalosti (v kamionové dopravě), a zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci Nejvyšší soud judikaturní závěry citovaného rozhodnutí o subjektivní stránce (hrubé nedbalosti) neaplikoval a tento svůj postup neodůvodnil. Nejvyššímu soudu vytýká, že povyšuje doporučení na povinnost s tím, že posuzovaná letová výška je doporučenou, nikoli absolutně danou. Nejvyšší soud však používá pojmu povolená, resp. nepovolená výška, čímž dovozuje podle stěžovatele neexistující povinnost, která je klíčová pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Dodává, že podle dostupných dat je letecký provoz v relaci např. s automobilovým nebo kolejovým provozem nepoměrně bezpečnější, přičemž Nejvyšší soud svůj závěr o nebezpečnosti leteckého provozu, který je v rozporu s veškerými statistikami, náležitě neodůvodnil. Výklad Nejvyššího soudu ohledně hrubé nedbalosti nelze podle něj považovat za přesvědčivé a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že opakovaně namítal, že hrubou nedbalost nelze dovozovat a priori z nějakého oboru lidské činnosti (např. pilotování), ale vždy v kontextu této činnosti a jejím obvyklostem, ale žádný z obecných soudů tuto jeho argumentaci nevzal v potaz. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu subsidiarity trestní represe a dále poukazuje na to, že napadená rozhodnutí neoprávněně rozšiřují skutkovou podstatu souzeného trestného činu o subjektivní stránku "obyčejné" nedbalosti tak, aby na ni bylo možno naroubovat škodné jednání. Stěžovatel připouští, že Nejvyšší soud se sice ve svém usnesení snaží odůvodnit naplnění znaku hrubé nedbalosti, v odůvodnění však podle jeho mínění zaměřuje svou pozornost spíše na obecnou povahu leteckého provozu a dokonce dospívá k závěru, že hrubá nedbalost je dána povahou leteckého provozu jako takového. 7. Rovněž podle stěžovatele v předcházejících řízeních nebyla respektována presumpce neviny garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny. Podotýká, že Nejvyšší soud bagatelizoval jeho námitku ohledně vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu (výrok, že "kritéria trestní odpovědnosti odvolací soud trošičku přizpůsobil") a rovněž nesouhlasí s vypořádáním jeho námitky ohledně nesouhlasu ústního a písemného odůvodnění. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí se v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklání k výkladu v jeho neprospěch. K tomu odkázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), podle kterého je v rozporu s citovanou zásadou, dospějí-li obecné soudy na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, z nichž však upřednostní verzi pro stěžovatele nepříznivou. 8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předcházejících řízeních došlo k jeho diskriminaci, neboť napadená rozhodnutí mu kladou k tíži jeho mentální schopnosti a povahu jeho koníčku. K tomu opětovně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1203/2015, v