IV.ÚS 2042/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2042/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé K. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 5 Ao 7/2021-169, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 31, čl. 33 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že návrh stěžovatelky na zrušení mimořádného opatření vedlejšího účastníka ze dne 6. 4. 2021 č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN, ve znění pozdějších mimořádných opatření ze dne 12. 4. 2021 č. j. MZDR 14592/2021-4/MIN/KAN a ze dne 19. 4. 2021 č. j. MZDR 14592/2021-5/MIN/KAN, Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud konstatoval, že důvody stěžovatelky v zásadě kopírují důvody návrhu, který Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-65, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkázal, toto odůvodnění doplnil a shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že Nejvyšší správní soud měl podání stěžovatelky s ohledem na využitou argumentaci plnohodnotně přezkoumat a neupírat jí tak právo na meritorní přezkum jejího podání, obzvláště tehdy, šlo-li o namítaný zásah do základních lidských práv, a to navíc u nezletilého dítěte. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že Nejvyšší správní soud pouze přebral určité pasáže uvedené v jeho rozsudku ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-65, aniž by se podrobněji zabýval stěžovatelkou předestřenými argumenty a odkazy na odborné názory a zdroje, které byly objektivně způsobilé názor Nejvyššího správního soudu změnit. Stěžovatelka podle svého tvrzení předložila Nejvyššímu správnímu soudu celou řadu argumentů, proč napadené opatření nepovažuje za odůvodněné ani přiměřené. Podkladové studie se skupinou osob dětí prvního stupně základních škol nezabývaly, nebo vykazovaly jiné výsledky oproti starším žákům a studentům. Záchyt pozitivních výsledků prvních vln preventivního testování byl v řádu promile, zatímco možných negativních důsledků u stěžovatelky byla celá řada. Tento malý záchyt pozitivně testovaných na nemoc COVID-19 postupně ukázal, že nemocní v dětské populaci u prvního stupně základních škol buď nejsou, nebo není testování účinné. Bylo odkazováno i na laboratorní studii o účinnosti daných značek antigenních samotestů, kdy státem distribuované testy skončily na posledních možných příčkách. V konečném důsledku tak nelze hovořit o "hrubém sítu", jako spíše o sítu děravém, navíc zbytečně ekonomicky náročném. Mnohem ekonomičtější by byla například tzv. metoda poolingu, kterou se ze slin pomocí přesnějších PCR testů vyhodnocují vzorky více dětí najednou, a teprve je-li mezi nimi pozitivní vzorek, prověří se každý zvlášť. Povinné preventivní samotestování u asymptomatických dětí prvního stupně základních škol bez lékařské indikace nebylo a není účinné, a vzhledem k zanedbatelnému účinku, kterého je možné dosáhnout, je nepřiměřené. Předmětné mimořádné opatření vedlejšího účastníka tak sice sledovalo legitimní cíl (ochranu veřejného zdraví), ale nerozumnými prostředky, které mohly v dané podobě a podmínkách přispět k zamezení komunitního přenosu a ochraně veřejného zdraví zanedbatelným způsobem a nemohly převážit nad možnými negativními důsledky. Všechny tyto argumenty měly vést k důvodnému zamyšlení nad tím, zda na této povinnosti, omezující přístup dětí k povinné školní docházce v podobě prezenční formy výuky, i nadále setrvat, lze-li se komunitnímu přenosu šíření viru SARS-CoV-2 dostatečně bránit i jinými a méně nepříjemnými a do práv dětí méně zasahujícími opatřeními: kontrola dětí před vstupem do školy na přítomnost hlavních zdravotních symptomů onemocnění COVID-19, sledování rodinné anamnézy u onemocnění, menší kolektivy, rotace tříd, hygienické mytí rukou, větrání tříd, nošení ochranných prostředků dýchacích cest v nezbytně nutném rozsahu aj. Nelze pak tvrdit, že by dané argumenty i s ohledem na použité zdroje byly totožné s věcí řešenou pod sp. zn. 5 Ao 1/2021 a že by proto bylo opodstatněné přistoupit k odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka pak podrobně odůvodňuje, proč podle jejího názoru došlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu, kdy odkazuje i na zásadu právní jistoty a předvídatelnosti, k zásahu do práva na nedotknutelnost osoby a práva na ochranu zdraví stěžovatelky a k zásahu do práva na vzdělání. Podle stěžovatelky došlo napadeným usnesením též k porušení ochrany nejlepšího zájmu stěžovatelky jako dítěte a poukázala též na nevhodnost použitého testu racionality. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 7. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal zejména na svůj rozsudek ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-65, který přezkoumával stejné mimořádné opatření vedlejšího účastníka a který byl předmětem přezkumu před Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1474/21 odmítnuta. V nyní posuzovaném případě přitom nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v tomto usnesení, pročež na něj odkazuje a opakuje podstatné závěry tam uvedené. 8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústav