IV.ÚS 2045/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2045/08 ze dne 2. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) T. H. a 2) Mgr. M. Š., obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, AK se sídlem Štěpánská 630/57, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 čj. 30 Cdo 1670/2007-463 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005 čj. 1 Co 335/2004-349 v potvrzující části výroku II. a v náhradově nákladovém výroku takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností ze dne 14. 8. 2008 doplněnou podáním ze dne 27. 9. 2008 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 až 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Z ústavní stížnosti, připojených listin a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 331/93, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že předmětem žaloby na ochranu osobnosti byla konkrétní jednání žalovaného J. H. jako policisty služebně zařazeného u Místního oddělení Policie ČR v Praze - Radotíně vůči stěžovatelům a dále jednání příslušných orgánů veřejné moci, které chování tohoto policisty schválily a shledaly je oprávněným. Stěžovatelé žádali, aby žalovaní Česká republika - Ministerstvo vnitra a J. H. zaslali v určeném termínu každému ze stěžovatelů omluvný dopis v jimi navrženém znění a aby rozsudek i s odůvodněním byl uveřejněn v deníku Mladá fronta Dnes na náklady žalovaných. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2004 (správně 2003) po provedeném dokazování žalobu jako nedůvodnou zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2005 čj. 1 Co 335/2004-349 po doplnění dokazování rozsudek městského soudu zrušil ve vztahu k oběma stěžovatelům ve výroku III. (oprávnění žalobců na náklady žalovaných uveřejnit rozsudek) a dále ve vztahu ke druhému žalobci ve druhém odstavci výroku I. (omluva žalované ČR stěžovateli T. H.) a ve druhém odstavci výroku II. (omluva žalovaného J. H. stěžovateli T. H.) a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Ve věci samé vrchní soud změnil rozsudek městského soudu ve vztahu k oběma stěžovatelům tak, že zavázal J. H. povinností zaslat stěžovateli M. Š. omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku II. rozsudku soudu druhého stupně; jinak rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly dány. V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli Městskému soudu v Praze řadu pochybení při dokazování, jeho rozsudek označili za nepřezkoumatelný co do označení důkazů a úvah při jejich hodnocení a poukázali na rozpory ve skutkových zjištěních. Vrchní soud v Praze dle jejich mínění tyto vady řízení pominul či je bagatelizoval a nevypořádal se s celou řadou námitek uplatněných v odvolání. Stěžovatelé rovněž oponovali právnímu názoru, podle kterého nesprávný úřední postup žalovaného policisty nezasáhl do jejich osobnostních práv, a k této problematice poukázali na právní závěry rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu, ze kterých dovozovali opak. Vytýkané chování a postup žalovaného policisty stěžovatelé označili za excesivní, což ve vztahu k žalované ČR - Ministerstvu vnitra vede k závěru, že vadný výkon veřejné moci nemůže být kryt úřední licencí. Stěžovatelé podrobili kritice i rozhodnutí dovolacího soudu, který se jejich námitkami nezabýval a dovolání meritorně nepojednal. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé svoji argumentaci dále rozvedli a za zcela zásadní chybu v postupu Městského soudu v Praze označili to, že věc dne 19. 12. 2003 projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, a to i přes zaslanou omluvu a žádost o odročení. Nesprávný postup soudu, kterým byla účastníkům v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, byl pro stěžovatele důvodem k podání žaloby pro zmatečnost, jejíž kopii stěžovatelé přiložili k doplnění ústavní stížnosti. I přesto stěžovatelé setrvali na názoru, že Nejvyšší soud se měl vadami zakládajícími důvod dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabývat. Ústavní soud dotazem u Městského soudu v Praze zjistil, že žaloba pro zmatečnost podaná stěžovateli dne 16. 9. 2008 byla zaevidována pod sp. zn. 65 C 22/2008 a Městský soud v Praze ji meritorně pojednal. Usnesením ze dne 5. 12. 2008 čj. 65 C 22/2008-15 žalobu jako nedůvodnou zamítl, odvolání proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze nevyhověl. II. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, zkoumá nejen formální náležitosti ústavní stížnosti, ale i podmínky její přípustnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ze sdělení stěžovatelů a připojené kopie žaloby pro zmatečnost vyplynulo, že stěžovatelé se po podání ústavní stížnosti domáhali ochrany svých práv uplatněním mimořádného opravného prostředku podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s argumentací co do podstaty shodnou jako v projednávané ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Vzhledem k nesplnění procesního předpokladu dovolujícího v tomto rozsahu ústavní přezkum, nezbylo Ústavním soudu než ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jak byl napaden žalobou pro zmatečnost, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou. Skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti Městský soud v Praze o žalobě pro zmatečnost meritorně rozhodl, nemá na rozhodnutí o nepřípustnosti projednávané ústavní stížnosti žádný vliv; rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost lze napadnout v zákonem stanovené lhůtě samostatnou ústavní stížností. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení okolností předložené věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je (v rozsahu jak byla shledána přípustnou) zjevně neopodstatněná. K rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, Ústavní soud obecně připomíná, že postup vedoucí k ochraně práv účastníka řízení před Nejvyšším soudem je upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který upravuje i podmínky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud tyto podmínky přípustnosti v některých věcech jsou limitovány či omezeny, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávali (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); skutečnost, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil v tom smyslu, že dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b