IV.ÚS 2047/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2047/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 sp. zn. 6 Tdo 320/2020, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2019 sp. zn. 3 To 321/2019 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2019 sp. zn. 3 T 10/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil - stručně vyjádřeno - v konkretizované prodejně papírnictví, v níž pod pohrůžkou násilí požadoval po prodavačce otevřít pokladnu a poté z ní odcizil bankovky v celkové výši 6 500 Kč. Za tento zločin ho okresní soud odsoudil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvacet šest měsíců, jehož výkon mu podle § 84 trestního zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a současně nad ním vyslovil dohled v rozsahu uvedeném v § 49 až 51 trestního zákoníku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému L. B. částku 6 500 Kč. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozsudku okresního soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy důkazy, které byly řádně provedeny, neučinily předmětem svých úvah a hodnocení a ani je nezohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí. 6. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, se nevypořádaly s výhradami proti způsobu provádění rekognice odůvodňujícími její procesní nepoužitelnost. Poškozená Magda Chládková (dále jen "poškozená") v "prvotním protokolu" uvedla, že pachatele "téměř" poznává, dále že jej poznává podle očí, které jsou tmavé, ač on je má světle modré. Do protokolu o trestním oznámení sdělila, že pachatel měl tmavě modrou bundu, přičemž v průběhu rekognice měl na sobě modrou bundu jen stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rekognice a svědectví poškozené představují jediné usvědčující důkazy, je tato skutečnost alarmující. Podle stěžovatele není podstatné, kdy byl identikit vyhotoven, ale zda si jeho vyhotovení vůbec svědkyně pamatuje. Upozorňuje na slovní obrat v odůvodnění krajského soudu - "opakovaná" identifikace - s tím, že je zavádějící a svědčící o návodném postupu orgánů činných v trestním řízení. 7. Podle stěžovatele po celou dobu přípravného řízení orgány činné v trestním řízení přehlížely § 2 odst. 5 trestního řádu, kdy vědomě nedostály povinnosti "objasňovat pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede", a při vyšetřování postupovaly jednostranně. 8. Posléze stěžovatel tvrdí, že okresní soud účelově manipuloval s výpověďmi svědků F. P. a L. P., kdy jejich údajné výpovědi zapsané v protokolech jsou v rozporu se zvukovým záznamem a věrohodnost svědků byla účelově zpochybňována. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz níže). 14. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel námitky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 1