IV.ÚS 2048/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2048/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Plocka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020 č. j. 26 Cdo 512/2020-153, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 28 Co 353/2019-128 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. července 2019 č. j. 27 C 158/2018-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v čl. 1 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. 27 C 158/2018-86 zrušil své usnesení ze dne 12. 3. 2019 č. j. 27 C 158/2018-54 (výrok I), zastavil řízení (výrok II) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). V tomto řízení se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva z titulu tzv. regulace nájemného v období let 2002 až 2006. Náhradu určil jako rozdíl mezi průměrným obvyklým nájemným v nemovitostech a nájemným regulovaným. Nárok stěžovatele je podle obvodního soudu nárokem z jím tvrzeného omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a nikoliv nárokem z titulu nesprávného úředního postupu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a proto je stěžovatel povinen zaplatit soudní poplatek. Stěžovatel uhradil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč podle položky číslo 8 bod 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud jej usnesením ze dne 12. 3. 2019 č. j. 27 C 158/2018-54 vyzval k doplacení soudního poplatku ve výši 1 795 216 Kč do 15 dnů od doručení usnesení, což nebylo splněno, přestože Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 5. 2019 č. j. 28 Co 144/2019-76 usnesení obvodního soudu jako správné potvrdil. Výzva k zaplacení poplatku byla stěžovateli doručena dne 27. 5. 2019 a soudní poplatek opět zaplacen nebyl. Stěžovatel telefonicky sdělil, že v takové výši soudní poplatek platit nebude, neboť je to nad jeho možnosti. Soud proto rozhodl tak, jak je ve shora napadeném usnesení uvedeno. 3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Podle městského soudu se judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ustálila v tom, že žaloba na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva z titulu tzv. regulace nájemného v období let 2002 až 2006 je náhradou za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a bez právního významu je odkaz stěžovatele na disentní stanoviska některých soudců Ústavního soudu k nálezům v tom směru, že je třeba tento nárok posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). Nejvyšší soud rovněž shledal, že v posuzované věci jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoliv o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1811/2016, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud zdůraznil, že v soudní praxi jde o dlouhodobě ustálený právní názor, od kterého není důvod se odchýlit. Na tom nemohou nic změnit ani stěžovatelovy poukazy na judikaturu k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v samotné skutečnosti, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 795 216 Kč, dále ve skutečnosti, že na základě neuhrazení soudního poplatku v této výši došlo k následnému zastavení řízení, přičemž stěžovatel má rovněž za to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, jelikož se Nejvyšší soud vůbec nevypořádává s argumenty stěžovatele a nijak se k těmto argumentům nevyjadřuje. Stěžovatel se přitom domnívá, že judikatura není ustálená, jak se snaží tvrdit obecné soudy, přičemž odkazuje na jiná soudní rozhodnutí. Kdyby snad přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané právní otázce je soudní praxe sjednocená, pak je stěžovatel přesvědčen, že v demokratickém právním státě není udržitelná praxe omezující přístup osob poškozených státem k soudu a je tedy namístě takový přístup revidovat. Stát klade (jako škůdce) i prostřednictvím soudů řadu překážek na cestě spravedlnosti a znemožňuje tak poškozeným efektivní uplatňování jejich práv. Už jenom samotná skutečnost, že možnost uplatňování práv poškozených tzv. regulovaným nájemným není dostatečně procesně upravena, svědčí o tom, že stát nemá zájem hradit škody způsobené protizákonným omezením (v podstatě částečným vyvlastněním) vlastnického práva. Nárok na náhradu škody z titulu absence právní úpravy regulovaného nájemného je podle stěžovatele nutno považovat za nárok vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb. V případě pochybností o tom, z jakého titulu (zákona) uvedená pohledávka vyplývá, je třeba zvolit nejbližší položku sazebníku soudních poplatků, resp. v případě pochybností položku výhodnější pro stěžovatele. Za každých okolností je pak třeba dojít k závěru, že je namístě vyměřit soudní poplatek podle položky sazebníku poplatků za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, jak byl vyměřen původně. Nadto je nutno konstatovat, že k zastavení řízení nebyly splněny podmínky, když stěžovatel uhradil soudní poplatek v takové výši, k níž byl soudem vyzván. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního sou