IV.ÚS 2048/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2048/23 ze dne 12. 2. 2025 Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti European Staal Czech Republic s. r. o. (dříve Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s. r. o.), sídlem Průmyslová 461, Pardubice, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, sídlem Dříteč 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2023-300, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 22 Co 234/2022-260 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. dubna 2022 č. j. 20 C 183/2020-217, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-PORT, spol. s r. o., sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2023-300 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2023-300 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Nejvyšší soud se nezabýval částí stěžovatelčina dovolání, neboť podle něj stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud shledal, že dovolání netrpí uvedenou vadou, a proto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka a vedlejší účastnice se přou o vlastnictví výhybky, která spojuje vlečku stěžovatelky s vlečkou vedlejší účastnice. Vlečka je železniční dráha, jež slouží vlastní potřebě provozovatele nebo jiného podnikatele a je zaústěná do celostátní nebo regionální dráhy, nebo jiné vlečky [§ 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách]. Vlečka vedlejší účastnice byla vybudována v roce 1985 a původně patřila státu. Stěžovatelka svou vlečku vybudovala v roce 1996. Na své náklady tehdy nechala zhotovit i výhybku, pomocí které nově vybudovanou vlečku propojila s vlečkou státu. V roce 2010 státní vlečku zakoupila vedlejší účastnice, která v roce 2020 podala žalobu na určení vlastnického práva k výhybce. 3. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k výhybce. Vyřešení této otázky je podle nich potřebné nejen kvůli možným sporům o náklady na údržbu či opravy výhybky, ale i proto, aby bylo zřejmé, kdo v souvislosti s výhybkou má vystupovat u správních orgánů, jako je drážní úřad. 4. Okresní soud a krajský soud dále vyložily, že výhybka byla původně samostatnou věcí ve vlastnictví stěžovatelky, která ji nechala vyrobit. Posléze se ale výhybka stala součástí vleček, které propojila. Je totiž nezbytná nejen k tomu, aby se mohlo jezdit z původní vlečky na vlečku novou, ale i k tomu, aby bylo možno dále jezdit po vlečce původní. Výhybka je tedy nutná k provozu obou vleček, svou povahou náleží k oběma vlečkám a jejím oddělením by se obě vlečky znehodnotily. Protože je výhybka součástí obou vleček, je zároveň ve spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice - každá z nich vlastní ideální polovinu výhybky. 5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka řádně vymezila toliko otázku, zda vedlejší účastnice měla naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Při řešení této otázky se však krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a přípustnost dovolání proto není dána. 6. Ve zbytku stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 ve spojení s § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Podle Nejvyššího soudu "z celkového obsahu dovolání vyplývá, že [stěžovatelka] zastává názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní". I když stěžovatelka citovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2958/2008 v části vykládající, co se rozumí součástí věci, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2000 sp. zn. 28 Cdo 1219/99 v části vysvětlující, že součást věci sdílí osud věci hlavní, podle Nejvyššího soudu "ani z obsahu dovolání nelze dovodit, že by [stěžovatelka] shledala, že se odvolací soud měl od těchto rozhodnutí odchýlit, případně v čem konkrétně by rozpor podle jejího názoru spočíval". Stěžovatelka v dovolání dále "naznačila rozpor" rozhodnutí krajského soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, avšak "z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně jej shledává". V tomto rozhodnutí navíc Nejvyšší soud "přezkoumával úvahu nalézacích soudů ohledně toho, zda jsou konkrétní předměty samostatnou věcí nebo součástí věci jiné", stěžovatelka však souhlasí s tím, že "výhybka je součástí věci jiné, nikoliv věcí samostatnou". K námitce, že řešení otázky nabytí vlastnického práva k výhybce je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, uvedl Nejvyšší soud, že se v daném rozhodnutí "nezabýval situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci [...], nýbrž začleněním samostatné věci do věci hromadné. V citovaném rozhodnutí je pak výslovně uvedeno, že obě situace nelze ztotožňovat. Napadené rozhodnutí proto s tímto rozhodnutím ani nemůže být v rozporu." 7. V záhlaví uvedená rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Argumentace stěžovatelky 8. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno zejména její základní právo na ochranu majetku, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 9. Stěžovatelka namítá, že byla v důsledku rozhodnutí obecných soudů zbavena vlastnictví ideální poloviny výhybky ve prospěch vedlejší účastnice. Vyrobení a zabudování výhybky do železniční tratě přitom financovala pouze stěžovatelka a i obecné soudy dospěly k závěru, že byla původně výlučným vlastníkem výhybky. Obecné soudy její vlastnické právo v rozporu s ústavními požadavky i obecnou ideou spravedlnosti nepřiměřeně omezily. Napadená rozhodnutí vlastnické právo stěžovatelky nevzala dostatečně v úvahu. Nejvyšší soud nezohlednil ani to, že je rozhodnutí krajského soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. 10. Dále stěžovatelka vznáší námitky proti rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Závěrem namítá, že žaloba vedlejší účastnice měla být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva. Závěr, že tento zájem byl dán, je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 (N 35/3 SbNU 261) a ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3481/10 (N 45/60 SbNU 513). IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva kromě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu je posouzena samostatně (bod 37 níže). V. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 12. Ústavní soud následně vyzval Nejvyšší soud, krajský soud, okresní soud a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. 13. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Uvedl, že napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť v otázce naléhavého právní