IV.ÚS 2050/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2050/24 ze dne 22. 1. 2025 Podání žádosti poškozeného o úhradu nákladů na znalecký posudek státem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2024 sp. zn. 6 To 37/2024 a Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024 č. j. 74 T 2/2023-1203, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2024 sp. zn. 6 To 37/2024 a Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024 č. j. 74 T 2/2023-1203 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2024 sp. zn. 6 To 37/2024 a Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024 č. j. 74 T 2/2023-1203 se ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Stěžovatelka vystupuje v trestním řízení jako poškozená zvlášť závažným zločinem znásilnění. Je zvlášť zranitelnou obětí. V průběhu trestního řízení podala žádost, aby stát nesl náklady na znalecký posudek, který si vyžádala (§ 151a trestního řádu). Trestní soudy žádost zamítly, neboť stěžovatelka podala žádost až poté, co si vyžádala znalecký posudek. Trestní soudy tak ale vytvořily zcela nový důvod pro zamítnutí žádosti podle § 151a trestního řádu, který trestní řád nezná. Ústavní soud proto nynějším nálezem zrušil rozhodnutí obou trestních soudů, neboť nad rámec zákona, v rozporu se základními ústavními zásadami (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), omezují práva poškozené. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že jimi trestní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 3. Na stěžovatelce se měl obžalovaný F. S. dopustit zvlášť závažného zločinu znásilnění [dle kvalifikace v obžalobě § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku]. V probíhající trestní věci proto vystupuje stěžovatelka jako poškozená v pozici zvlášť zranitelné oběti s právem na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně [§ 51a odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů]. 4. Ještě v přípravném řízení byl soudními znalci (přibranými policejním orgánem) zpracován znalecký posudek z odvětví psychologie a psychiatrie se závěrem, že se u stěžovatelky rozvinula v příčinné souvislosti se znásilněním posttraumatická stresová porucha (s dopadem na kvalifikaci věci jako těžké újmy na zdraví). 5. Následně požádal zmocněnec stěžovatelky soudního znalce o posouzení, zda u stěžovatelky došlo ke ztížení společenského uplatnění. Náklady na zpracování tohoto znaleckého posudku činily 28 750 Kč. Stěžovatelka předložila vyhotovený znalecký posudek a další požadované listiny Městskému soudu v Praze a až poté požádala o rozhodnutí, že stát ponese náklady na znalecký posudek podle § 151a odst. 1 trestního řádu. Městský soud žádost napadeným usnesením zamítl. Ve stručném odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nedodržela zákonný postup, neboť měla žádost podat ještě před vyžádáním posudku. Svou úvahu městský soud založil na tom, že tento postup je potřebný kvůli určení odměny znalce, která může být pouze mimosmluvní; pokud si tedy stěžovatelka dohodne se znalcem odlišnou odměnu, nemohl by jí stát proplatit. Na závěr městský soud uvedl, že jeho usnesení nebrání stěžovatelce se eventuálně domáhat účelně vynaložených nákladů postupem podle § 154 trestního řádu. 6. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud korigoval argumentaci městského soudu, znalečné v případě použití § 151a trestního řádu se neurčí podle stěžovatelkou uzavřené smlouvy, ale mimosmluvně (neboť stát by měl postavení zadavatele znaleckého posudku). To ale nic nezměnilo na správnosti závěru o povinnosti podat žádost k soudu předtím, než si poškozený vyžádá vypracování znaleckého posudku. Tento postup je nutný proto, aby soud mohl předem posoudit potřebnost znaleckého posudku pro objasnění věci. Na závěr vrchní soud kritizoval stěžovatelku za dezinterpretaci závěrů komentáře k trestnímu řádu z nakladatelství C. H. Beck. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka kritizovala trestní soudy za to, že se zaštiťovaly jazykovým výkladem, jejich závěry ale z jazykového výkladu neplynou. Z textu § 151a odst. 1 trestního řádu neplyne, že tam upravený procesní postup je vázán na předchozí žádost poškozeného. Výklad trestních soudů je kromě toho v rozporu i s výkladem teleologickým, protože účelem § 151a odst. 1 trestního řádu je ulehčit postavení určitého okruhu poškozených. Restriktivní výklad tento účel nerespektuje a ohrožuje včasnost vypracování znaleckého posudku. Pokud měly trestní soudy pochybnosti o výši odměny znalce, byly povinny k tomu nejprve vyzvat stěžovatelku či soudního znalce o vyjádření, případně měly odměnu znalce pouze krátit, nikoli nepřiznat v plné výši. Smluvní odměna byla shodná s výší odměny mimosmluvní a byla i stejně vyúčtována. Trestní soudy se vůbec nevypořádaly s otázkou potřebnosti znaleckého posudku. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. V. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si vyžádal k věci relevantní listiny (celý spis nebyl s ohledem na nyní posuzovanou otázku třeba, nadto stále probíhá řízení ve věci samé) a požádal oba trestní soudy o vyjádření k ústavní stížnosti. 10. Městský soud ve vyjádření odkázal na své usnesení a uvedl, že žádost stěžovatelky zamítl z formálně procesních důvodů a dále se již nezabýval její důvodností. I kdyby však důvodnost posoudil, stát by podle § 151a odst. 1 trestního řádu náklady znaleckého posudku beztak nenesl. Skutečnosti v posudku obsažené nejsou znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění (znakem je těžká újma na zdraví, nikoli její hodnota vyjádřená v penězích) a nejsou proto pro objasnění věci potřebné. Účelně vynaložených nákladů na uplatňování svých nároků se stěžovatelka může eventuálně domáhat postupem podle § 154 trestního řádu. 11. Vrchní soud ve vyjádření shrnul historii a účel § 151a trestního řádu, zopakoval argumentaci obsaženou ve svém usnesení a opětovně odkázal na komentář k trestnímu řádu z nakladatelství Wolters Kluwer. Nadto vyjádřil stanovisko, že je nežádoucí, aby v nyní posuzované věci zasáhl Ústavní soud, takový zásah by byl nepřiměřeně intenzivní. Stěžovatelka nepostupovala v souladu se zákonem a jde o méně významný zásah do jejích práv. 12. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti též Nejvyšší státní zastupitelství. To uvedlo, že v respektované komentářové literatuře se vyskytují dva různé názory na to, kdy může být podána žádost podle § 151a odst. 1 trestního řádu. Výklad zvolený trestními soudy v této věci není plně v souladu se zákonnou dikcí ani smyslem § 151a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka sice zvolila netradiční postup, zpravidla totiž bude zapotřebí nejdříve podat žádost a až poté vyžádat znalecký posudek. Nelze však vyloučit ani případy, kdy tomu bude obráceně. Trestní soudy opominuly, že jen zjevná nepotřebnost znaleckého posudku může být materiálním důvodem pro zamítnutí žádosti podle § 151a odst. 1 trestního řádu. Napadená rozhodnutí přesto nejsou překážkou k eventuálnímu přiznání náhrady nákladů stěžovatelce, a to podle § 154 trestního řádu. V této věci nedošlo k neústavnímu pochybení, ale jen k běžné nezákonnosti. Argumentace v ústavní stížnosti zůstává v rovině podústavního práva a § 151a odst. 1 trestního řádu nezakládá automatický nárok na náhradu nákladů znaleckého posudku. Je tedy sporné, zda vůbec k nějakému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky došlo. 13. Všechna vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce, ta se však již dále nevyjádřila. VI. Věcné posouzení ústavní stížnosti 14. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví zdrženlivě. Ve věcech náhrady nákladů poškozených se však nutně tato zdrženlivost neuplatní, neboť tato náhrada představuje samostatný nárok poškozených, který slouží k zajištění jejich veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 3