IV.ÚS 2052/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2052/09 ze dne 17. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. S. Š., zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 11, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2006 č. j. 21 C 250A/99-105, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2008 č. j. 13 Co 27/2008-124 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 4869/2008-137, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. srpna 2009, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2006 č. j. 21 C 250A/99-105 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2008 č. j. 13 Co 27/2008-124 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu"). Podle názoru stěžovatelky napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaučené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 1250/99 Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelky R. U. Smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 24. května 1989 (dále jen "smlouva o převodu nemovitostí") převedla na československý stát zastoupený Dopravním podnikem města Brna, st. p., společně s ostatními spoluvlastníky svůj podíl id. 8/12 pozemků ve smlouvě označených za účelem výstavby vozovny trolejbusů v Komíně - I. část. R. U. dále dne 11. srpna 1991 a dne 5. února 1992 pořídila formálně i materiálně platné závěti, přičemž v závěti ze dne 5. února 1992 ustanovila dědičkou v podílu na předmětných nemovitostech v k. ú. Komín stěžovatelku. Městský soud v Brně pak usnesením ze dne 6. června 1995 č. j. IID 275/93-53 ve věci projednání dědictví po R. U., která zemřela dne 13. října 1992, schválil dohodu závětních dědiců tak, že stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví předmětné nemovitosti. Z důvodu, že Katastrální úřad Brno-město neprovedl zápis vlastnického práva dle předloženého usnesení ve věci projednání dědictví, stěžovatelka se žalobou podanou dne 26. listopadu 1999 domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě označeným. Rozsudkem soudu prvního stupně, napadeným ústavní stížností, byla žaloba proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnuta, neboť soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí byla platně uzavřena dle § 399 an. občanského zákoníku. Na základě odvolání, které stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala, odvolací soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pokud právní předchůdkyně stěžovatelky nevyužila možnosti uplatnit nárok z titulu neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ve lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), nemohla uplatnit svým obsahem stejný nárok stěžovatelka podle předpisu obecného, neboť jeho uplatněním k tomu oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v restitučním předpisu tento nárok zanikl. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 4869/2008-137 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v dědickém řízení pochybil soudní komisař i obecný soud, neboť stěžovatelka, která přijala dědictví v dobré víře, o uzavření smlouvy o převodu nemovitostí nevěděla. Vklad vlastnického práva na čsl. stát - Dopravní podnik města Brna, st. p., byl totiž proveden až v průběhu roku 1992, kdy Dopravní podnik města Brna, st. p., doložil Katastrálnímu úřadu Brno-město příslušný geometrický plán. Právní předchůdkyně stěžovatelky tak neměla ve lhůtě stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích důvod nárok uplatnit. Stěžovatelka, která rovněž zpochybnila platnost samotné smlouvy o převodu nemovitostí má za to, že obecné soudy jí odepřely právo domáhat se určení svého vlastnického práva s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu v souladu s konstantní judikaturou ve věcech vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (in http://nalus.usoud.cz). V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatelka cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 4869/2008-137, jeho zrušení v petitu nepožaduje. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125]. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání a přezkoumal napadená rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu z hlediska uplatněných námitek. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry ve věci rozhodujících soudů na daný případ byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů a její nesouhlas s výkladem a aplikací ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., provedeného obecnými soudy. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí vydaná rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Předmětnou otázkou se přitom Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. K tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domohla ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.). Závěry tohoto stanoviska proto vylučují, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který byl převeden na čsl. stát v rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a o jehož vydání právní předchůdkyně stěžovatelky nepožádala. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce Miloslav Výborný se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nesouhlasil a připojil se k odlišnému stanovisku JUDr. Elišky Wagnerové, není tento jeho názor pro posouzení věci relevantní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů, které se opírají o konstantní judikaturu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. února 2007 sp. zn. III. ÚS 229/07 a ze dne 2. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 447/07), neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry,