IV.ÚS 2053/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2053/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vituly, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2021 č. j. 2 As 233/2019-50, a s ní spojeném návrhu na vyslovení protiústavnosti § 34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném k 21. září 1995, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil návrh na vyslovení protiústavnosti § 34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném k 21. 9. 1995 (dále jen "stavební zákon ve znění účinném v roce 1995"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, napadeného rozsudku a skutečností známých Ústavnímu soudu z jeho činnosti (řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 97/19) se podává, že stěžovatel požádal o dodatečné povolení stavby rekreační chaty v katastrálním území D. Žádost zamítl Magistrát města Olomouce pro rozpor s územně plánovací dokumentací, cíli územního plánování i charakterem území a pro rozpor s podmínkami památkového ochranného pásma stanoveného rozhodnutím Okresního úřadu v Olomouci ze dne 21. 9. 1995 sp. zn. Kult. 2973/95/G (dále jen "rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu"). Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby stěžovatel napadl odvoláním, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 12. 12. 2016 č. j. KUOK 117752/2016. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), a to společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy ze dne 15. 9. 2014, jímž se vydává územní plán města Olomouce č. 1/2014, žalobou proti rozhodnutí Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 18. 3. 1971 sp. zn. kult. 348/1971-Bí (154-24-e) o stanovení ochranného pásma (dále jen "rozhodnutí z roku 1971 o ochranném pásmu") a žalobou proti rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu. Krajský soud vyloučil k samostatnému rozhodnutí návrh na zrušení územního plánu a obě žaloby proti zmíněným rozhodnutím o ochranném pásmu. Výsledkem soudního přezkumu o vyloučených návrzích bylo zamítnutí návrhu na zrušení územního plánu a odmítnutí žalob proti rozhodnutím o ochranném pásmu [rozsudek krajského soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 73 A 4/2017-235 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018 č. j. 2 As 51/2018-140, proti nimž směřovala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 97/19 odmítl (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby chaty krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 65 A 18/2018-121. 4. Kasační stížnost proti poslednímu rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Námitky, které stěžovatel uplatnil proti dřívějšímu rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 51/2018 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/19 označil za bezpředmětné, protože kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, a neslouží k přezkumu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, či dokonce Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že stěžovatelova původní stavba zanikla, neboť byla odstraněna do té míry, že nebylo patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, setrval na judikaturních závěrech o objektivním posuzování stavby a nepřiznal relevanci stěžovatelově argumentaci o nutnosti zohledňovat vůli stavebníka, který stavbu odstraňuje a na jejím místě znovu staví. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v roce 2012 došlo na předmětném pozemku k odstranění původní stavby (rekreační chaty) a následné výstavbě nové stavby na původním místě, byť s mírně zvětšenou zastavěnou plochou. Stěžovatel nesouhlasí s názorem správních orgánů i správních soudů, že šlo o zbudování nové stavby, neboť má za to, že šlo jen o rekonstrukci a rozšíření původní stavby. 6. Ústavní stížnost obsáhle brojí proti rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu, které stěžovateli zabraňuje v regulovaném území, kam spadá i jeho nemovitost, realizovat jak nové stavby, tak i přístavby. Rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Nebylo po svém přijetí žádným způsobem zveřejněno, účastníkem řízení o jeho vydání nebyli vlastníci dotčených pozemků, odkazuje na mapu, která nebyla nikdy vyhotovena, a nevěnovalo se náhradě za omezení vlastnického práva. Dále stěžovatel poukazuje na územní rozsah tohoto rozhodnutí (6,5 km2), který považuje za excesivní. Porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud nepřezkoumal rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu. Za absurdní považuje argumentaci, podle níž se proti rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu, které nebylo ani zveřejněno, bylo možné bránit žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v roce 1995 (dále jen "občanský soudní řád ve znění účinném v roce 1995"), neboť podání takové žaloby je vázáno na účastenství ve správním řízení a podle § 34 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném v roce 1995 byl účastníkem řízení o ochranném pásmu jen navrhovatel. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na vyslovení protiústavnosti tohoto již zrušeného ustanovení stavebního zákona ve znění účinném v roce 1995. Rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu neexistuje v originále, ale pouze v kopii a podle stěžovatele nepřiměřeně upřednostňuje veřejný zájem na úkor jeho vlastnického práva. 7. Dále stěžovatel nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že původní chata zanikla. Tvrdí, že při hodnocení zániku stavby je třeba brát zřetel na vůli stavebníka. Stěžovatelovým záměrem bylo zachování a opravení chaty, která měla půdorys 8 x 8 m. V roce 2012 zjistil, že bylo třeba vyměnit čtyři dřevěné pilíře nesoucí střechu, což realizoval tak, že jeřábem po tři dny nechal zvednout střechu a za tuto dobu odstranil dřevěné pilíře a desky tvořící obvodové stěny a vyměnil všechny čtyři pilíře současně. Měnil-li by pilíře po jednom, zabrala by práce delší dobu (3 až 4 měsíce) a stála by více peněz. Stěžovatel tvrdí, že jeho vůlí bylo chatu opravit, proto podle něj jeho chata nezanikla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené. 10. Stěžovatel napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci zamítnutí dodatečného povolení stavby jeho rekreační chaty, argumentaci však směřuje proti rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu, o němž tvrdí, že zakotvilo zákaz rozšiřování a povolování nových staveb ve stanoveném ochranném pásmu, kam spadá i jeho chata. 11. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku nezabýval věcně námitkami proti rozhodnutí z roku 1995 o ochranném pásmu (ani rozhodnutí z roku 1971 o ochranném pásmu), v čemž Ústavní soud nespatřuje porušení ús