IV.ÚS 2056/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020 N 132/100 SbNU 453 Posouzení okamžiku přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Cisterciácké opatství Osek, sídlem Rooseveltova 1, Osek, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 458/2018-352, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017 č. j. 4 Co 82/2016-249 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2016 č. j. 34 C 63/2015-195, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 2. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 3. státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1 - Staré Město, 4. státního podniku Povodí Ohře, státní podnik, sídlem Bezručova 4219, Chomutov, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, a 5. státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Janem Vaníčkem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou dne 14. 6. 2018 a doplněnou dne 6. 4. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol"). 2. Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vedené pod sp. zn. 34 C 63/2015, 34 C 64/2015, 34 C 65/2015 a 34 C 68/2015 o čtyřech původně samostatně podaných žalobách proti témuž rozhodnutí vedlejší účastnice 1 ze dne 25. 2. 2015 č. j. SPU 091890/2015/508102/Bn, jímž bylo rozhodnuto, že požadované pozemky (viz dále) se stěžovatelce nevydávají. Z obsahu spisu bylo zjištěno následující. 3. Stěžovatelka podala ke krajskému soudu žalobu na vydání pozemků uvedených ve výrocích I-IV napadeného rozsudku krajského soudu (dále jen "nemovitosti"). Stěžovatelka měla za to, že je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Klíčovou otázkou pro posouzení tvrzeného restitučního nároku stěžovatelky byl okamžik přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát. Pro obnovení vlastnického práva stěžovatelky bylo nutné, aby nemovitosti přešly na stát v tzv. rozhodném období podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále též jen "rozhodné období"). 4. Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že právnímu předchůdci stěžovatelky byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále též jen "dekret prezidenta republiky"). Konfiskace podle uvedeného dekretu nastávala ex lege k 23. 6. 1945 s tím, že Řád cisterciáků v Oseku (dále jen "právní předchůdce stěžovatelky") byl označen za osobu spadající pod režim dekretu prezidenta republiky výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 1946 č. j. 415.338/46-IX-A/22 (dále též jen "výměr Ministerstva zemědělství"). Proti tomuto výměru podal právní předchůdce stěžovatelky stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. O stížnosti rozhodl Správní soud v Bratislavě dne 21. 11. 1951 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Z tohoto rozhodnutí a smluv týkajících se nemovitostí uzavřených právním předchůdcem stěžovatelky z konce 50. let 20. století stěžovatelka dovozovala, že vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát v rozhodném období. Dále měla stěžovatelka za to, že se dekret prezidenta republiky nemohl vztahovat na církevní majetek, přičemž nemovitosti měly navíc podléhat zákonu č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Krajský soud však dospěl k závěru, že stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu neměla odkladný účinek - její podání neměnilo nic na konfiskaci nemovitostí ze zákona v roce 1945, neboť rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 1946 bylo pravomocné a vykonatelné. Dále krajský soud uvedl, že otázka vztažení dekretu prezidenta republiky i na majetek církví nebyla ani v tehdejší době nahlížena jednotně, a nelze tak dospět k závěru, že sama konfiskace byla neplatná. Dále bylo konstatováno, že na dekret prezidenta republiky navazující správní řízení proběhla v souladu s tehdejšími právními předpisy, a neobstojí tak tvrzení stěžovatelky o namítaných vadách nebo nicotnosti výměru Ministerstva zemědělství. Podle krajského soudu představoval postup podle zákona o revizi první pozemkové reformy pouze pojistku proti případné neúspěšnosti konfiskace podle dekretu prezidenta republiky, a tato souběžná snaha o zabavení nemovitostí tak nemá žádné relevantní právní účinky. Při konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky v období, v němž nebyl nutný zápis v pozemkových knihách, docházelo posléze běžně k pochybením, při nichž subjekty mající zájem o dříve zabavené nemovitosti mylně vycházely ze stavu uvedeného v pozemkových knihách. Proto smlouvy uzavřené v 50. letech s nikoli skutečným vlastníkem nemovitostí nemohly mít za následek závěr o přechodu vlastnického práva na stát v rozhodném období. Krajský soud uzavřel, že na věc se uplatní § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání, podle nějž nelze vydat věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky. 5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil rozsudek krajského soudu. Po částečném zopakování a částečném doplnění dokazování se vrchní soud ztotožnil se zjištěními krajského soudu s tím, že ze stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu se podává, že výměr Ministerstva zemědělství byl právnímu předchůdci stěžovatelky, na rozdíl od jejího tvrzení, doručen dne 23. 5. 1946. Vrchní soud se ztotožnil i s právním posouzením věci krajským soudem. Dospěl k závěru, že tvrzené vady konfiskačního řízení proběhlého před rozhodným obdobím se v souladu s restitučními předpisy i judikaturou vrcholných soudů nepřezkoumávají. V daném případě nejde o původní církevní majetek ve smyslu § 2 zákona o majetkovém vyrovnání a nemovitosti nelze pro výluku podle § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona vydat. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl v návětí uvedeným usnesením. Stěžovatelkou předestřené právní otázky byly v judikatuře dovolacího soudu opakovaně řešeny, a to ve shodě s jejich posouzením krajským soudem i vrchním soudem. Dovolací soud podotkl, že Ústavní soud i Nejvyšší soud mnohokrát konstatovaly, že konfiskace podle dekretu prezidenta republiky byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti nebo věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Nadto byl následnými rozhodnutími vydanými v rozhodném období výměr Ministerstva zemědělství shledán věcně správným a postup správních i soudních orgánů nenaplňoval restituční důvod politické, náboženské nebo jiné perzekuce. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka spatřuje v napadeném usnesení Nejvyššího soudu porušení svých ústavně zaručených práv, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že veškeré nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky před počátkem rozhodného období. Potvrdil tak závěry soudů nižších stupňů, že nelze vyhovět návrhu stěžovatelky na vydání nemovitostí, jež tvořily její historický majetek. Nejvyšší soud dle tvrzení stěžovatelky nepřihlédl k tomu, že proces konfiskace jejího majetku byl završen teprve rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě ze dne 21. 11. 1951 č. j. 366/46-4. Z toho důvodu Nejvyšší soud ani neposoudil, zda bylo rozhodnutí správního soudu důsledkem politické či náboženské perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávané principy demokratického