IV.ÚS 2058/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2058/07 ze dne 27. 3. 2008 U 3/48 SbNU 977 K odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 2058/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. T. J. proti sdělením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 6. 2007 č. j. 1 NZC 130/2006-54, 1 NZC 131/2006 o odložení opakovaného podnětu a ze dne 21. 9. 2006 č. j. 1 NZC 130/2006-19, 1 NZC 131/2006 o odložení podnětu, obou k podání návrhu podle § 62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, na popření otcovství. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 8. 2007 domáhal se Ing. T. J. (dále jen "stěžovatel") zrušení shora uvedených sdělení Nejvyššího státního zastupitelství zaslaných mu v souvislosti s jeho dvěma podněty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině"). II. Z ústavní stížnosti, napadených sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyššímu státnímu zastupitelství stěžovatelem zaslaného "návrhu na popření otcovství ve smyslu ust. § 62 odst. 1 zákona o rodině" ze dne 28. 4. 2006, doplněného návrhem ze dne 4. 8. 2006, a stěžovatelem opakovaného "návrhu na popření otcovství ve smyslu ust. § 62 odst. 1 zákona o rodině" ze dne 20. 11. 2006 vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel je v matrice zapsaným otcem tří nezletilých dětí, a to dcery M. a synů Pe. a P., narozených za trvání manželství uzavřeného s P. J. Ke dni podání ústavní stížnosti bylo manželství stěžovatele rozvedeno; nezletilé děti byly svěřeny do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo platit na výživu nezletilé M. částku 4 000 Kč měsíčně a nezletilých synů Pe. a P. celkem částku 6 000 Kč měsíčně. Chování matky vůči stěžovateli se podle stěžovatele již v těhotenství a po narození synů zásadně změnilo, neboť ta jej odmítala jako manžela a vytvořila zcela nesnesitelné prostředí vedoucí k jeho odstěhování ze společného bytu. Stěžovatel tomu zpočátku přikládal pouze ten význam, že se jedná o důsledek těhotenského stavu a šestinedělí, takže v té době o svém otcovství nepochyboval. Nejistotu začal mít až po několika měsících po porodu, na základě informací své dcery, že matku navštěvuje jiný muž, který u ní i přespává, pochybností svých rodičů a přátel. Proto nechal u syna P. zpracovat "soukromý" test DNA, jehož výsledek jej zcela vyloučil jako biologického otce. Provedení tohoto testu sice zadal ještě před uplynutím zákonné lhůty k popření otcovství, ale jeho výsledek obdržel těsně (19 dnů) po jejím uplynutí. Podáním ze dne 28. 4. 2006, doplněným podáním ze dne 4. 8. 2006 (vypracovaným advokátem JUDr. J. V.), stěžovatel vyzval Nejvyšší státní zastupitelství k postupu podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, tj. k podání návrhu na popření otcovství. V odůvodnění mj. poukázal na výsledky DNA testu u syna P., jenž ho jako biologického otce vyloučil. Poukázal také na právo dětí znát své biologické rodiče. Odmítání provedení testu DNA matkou považoval za důkaz, že není biologickým otcem. Nejvyšší státní zastupitelství, netrestní odbor, oddělení ochrany dětí a dozoru nad detencí přípisem ze dne 21. 9. 2006, podepsaným státní zástupkyní Dagmar Šturmovou, stěžovateli sdělilo, že podmínky pro postup podle § 62 zákona o rodině neshledalo. Vyjádřilo názor, že existenci matrikového otcovství, jež nemá nebo nemusí mít biologický základ, v případě, že se k dítěti nehlásí jiný konkrétní muž jako jeho biologický otce, není v rozporu se zájmem dítěte, ani neporušuje právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. V případě popření otcovství matrikového otce by vážně hrozilo nebezpečí, že oba nezletilí Pe. a P. J. zůstanou zcela bez otce, což není v zájmu dětí. Návrhem ze dne 20. 11. 2006 podal stěžovatel Nejvyššímu státnímu zastupitelství opakovaný podnět k podání návrhu na popření otcovství. Uvedl, že dodatečně zjistil, že matka dne 28. 4. 2006 nechala provést "soukromý" test DNA u druhého z dvojčat, tj. syna Pe., který ho rovněž jednoznačně vyloučil jako biologického otce. Namítl porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konstatoval, že nemá žádný účinný prostředek nápravy zásahu do svého práva na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 8 Úmluvy. Takový účinný prostředek však má Nejvyšší státní zastupitelství. Závěrem uvedl, že on i nezletilí synové mají shodný zájem na prokázání, že není jejich biologickým otcem; a proto by nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství u příslušného soudu měl podat. Nejvyšší státní zastupitelství, netrestní odbor, oddělení ochrany dětí a dozoru nad detencí přípisem ze dne 6. 6. 2007, podepsaným státní zástupkyní JUDr. Zuzanou Sýkorovou, stěžovateli opětovně sdělilo, že podmínky pro postup podle § 62 zákona o rodině neshledalo. Poukázalo na judikát Spolkového soudního dvora citovaný v článku Jana Hájka uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 9/2005, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelosti ve věci Patrik Kňákal proti České republice, 2007 (stížnost č. 39277/06) a rozsudek téhož soudu ve věci Rasmussen proti Dánsku, 1984 (stížnost č. 8777/49). Výše citovaná sdělení Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv a svobod; petitem návrhu žádá, aby Ústavní soud tato sdělení zrušil. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v důsledku nečinnosti nejvyššího státního zástupce při aplikaci ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, tj. jiným zásahem orgánu veřejné moci, byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny; dále namítl porušení ústavního principu podle čl. 2 odst. 2 Listiny ve vztahu k čl. 4 Listiny (zejména jeho odstavcům 3 a 4), čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 a 13 Úmluvy a práva obou dětí na rodičovskou výchovu a péči vyplývajícího z čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Poukázal na články v odborné literatuře (Návrh nejvyššího státního zástupce na popření otcovství v praxi, Bulletin advokacie č. 11-12/2006, Popírání otcovství nejvyšším státním zástupcem a subjektivní "přirozená" práva dítěte, Bulletin advokacie č. 5/2007) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku, 2005 (stížnost č. 74826/01), uveřejněné v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/2005. Uvedl, že podle právní úpravy ve Slovenské republice může žalobu na popření otcovství podat zapsaný otec, a to do tří let ode dne, kdy se dověděl, že se jeho manželce narodilo dítě, a že podle připravovaného návrhu nového občanského zákoníku má být uzákoněna povinnost podat návrh na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem v případě, je-li vzhledem ke všem okolnostem, zejména pak profilu DNA, zřejmé, že muž považovaný za otce dítěte otcem není, uplynula lhůta stanovená k popření otcovství některému z rodičů, ledaže zájem dítěte výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo. IV. Ústavní soud napadené akty Nejvyššího státního zastupitelství přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že k projednání návrhu stěžovatele na jejich zrušení nemá Ústavní soud pravomoc. Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech tím, že jeho podnět k podání žaloby na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině nebyl dostatečně přezkoumán Nejvyšším státním zastupitelstvím, v důsledku čehož byl odložen. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 233/02 (U 30/27 SbNU 337) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325)]. Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě zjevně naplněn nebyl. Je totiž třeba striktně odliš