IV.ÚS 2059/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2059/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, sídlem Dušní 907/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 25 Cdo 3399/2018-244, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018 č. j. 72 Co 38/2018-224 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. prosince 2017 č. j. 17 C 352/2014-195, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 31 větou první, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč, a dále uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 45 738 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice postupovala non lege artis a dále že by její postup byl v příčinné souvislosti s újmou, která měla stěžovateli vzniknout, a tudíž nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle § 2591 odst. 1 a § 2958 občanského zákoníku. Domáhal-li se stěžovatel rovněž omluvy, žaloba byla v této části neurčitá, neboť žalobní petit neobsahoval text omluvy a její formu, ovšem vzhledem k zamítnutí žaloby v celém rozsahu nebylo třeba postupovat podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 516,50 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že vyšetřující lékařka postupovala při vyšetření bolestivého břicha tzv. lege artis a že tudíž chybí základní podmínka odpovědnosti za škodu na zdraví žalobce. Podle skutkového stavu zjištěného obvodním soudem nemohla v 14.30 hodin běžným vyšetřením diagnostikovat zánět slepého střeva pro tzv. klamné zlepšení a důvod k ultrasonografickému či tomografickému vyšetření nebyl dán. Ani včasná diagnóza by však neměla vliv na čas provedení operace, která by ani při okamžité hospitalizaci nemohla proběhnout dříve než v 22.00 hodin téhož dne, jak také nakonec byla provedena po odeslání pacienta domů a jeho následném návratu do zdravotnického zařízení žalované. Na vznik tvrzeného následku v podobě újmy na zdraví žalobce by tedy jakékoliv výsledky vyšetření neměly žádný vliv, neboť k operaci slepého střeva by bylo přistoupeno nejdříve až ve večerních hodinách i tehdy, rozhodla-li by jmenovaná lékařka o hospitalizaci žalobce. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné, a to (ve vztahu k výroku o věci samé) podle § 237 a (ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení) § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech. Podle prvního z nich byl postup ošetřující lékařky při vyšetření dne 2. 1. 2013 tzv. lege artis, a druhého, že mezi počínáním jmenované lékařky a vznikem tvrzené újmy na zdraví chybí vztah příčinné souvislosti, neboť ani další vyšetření či okamžitá hospitalizace žalobce nemohly ničeho změnit na nutnosti provedení akutní operace slepého střeva téhož dne večer; každý z nich samostatně obstojí coby důvod zamítnutí podané žaloby. Dovolání by proto mohlo být ve smyslu § 237 o. s. ř. shledáno přípustným pouze tehdy, zpochybnil-li by dovolatel řešení obou těchto otázek. Stěžovatel však soustředil svou dovolací argumentaci pouze k popření závěru o řádnosti postupu ošetřující lékařky v průběhu předmětného vyšetření. Proto již jen z tohoto důvodu nebylo možno shledat podané dovolání přípustným, neboť řešení takto vymezené otázky se vzhledem k nenapadenému závěru o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi jejím počínáním a vznikem tvrzeného následku nemůže projevit ve výsledku sporu. Proto spočívá-li rozhodnutí městského soudu na posouzení dvou právních otázek, z nichž každá vede k zamítnutí žaloby, a že zpochybnil-li stěžovatel dovoláním pouze jednu z nich, je dovolání podle jeho ustálené judikatury jako celek nepřípustné. K námitkám vadného hodnocení důkazů pak Nejvyšší soudů uvedl, že nejde o přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a k namítaným vadám řízení konstatoval, že k nim lze přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), kterážto podmínka splněna nebyla. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásad hodnocení důkazů, jež mělo konkrétně spočívat v tom, že obecné soudy nekriticky přijaly závěr znaleckého posudku, ačkoliv znalec při zpravování znaleckého posudku vycházel z předpokladu, že v ambulanci Chirurgické kliniky vedlejší účastnice sloužil kvalifikovaný chirurg, který dokáže příslušná vyšetření správně provést i vyhodnotit. Následně stěžovatel shrnuje závěry, které soudní znalec učinil, a upozorňuje, že v důsledku "nadřazení" tohoto důkazu nad všechny ostatní pokládaly obecné soudy za nadbytečné se zabývat kvalifikací lékařky MUDr. Veroniky Hromádkové, která ho vyšetřovala. Podle stěžovatele obecné soudy dospěly v podstatě k závěru, že provedla-li tato lékařka povinná vyšetření, na její kvalifikaci, odbornosti a zkušenostech nezáleží. Stejně tak na základě závěrů znalce o stavu klamného zlepšení uzavřely, že by jeho (tj. stěžovatelův) výslech nepřinesl nic nového. 6. Městskému soudu a Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že bez ohledu na práva pacienta, zakotvená v § 28 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 5 a dále § 11 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, jakož i čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, potvrdily závěry obvodního soudu. S odvoláním se na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 25 Cdo 2237/2012 a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41) stěžovatel vyslovuje názor, že odporuje-li personální zabezpečení ambulantní péče požadavku vyplývajícímu z uvedených předpisů, nemůže jít o postup lege artis, na čemž nemůže změnit nic názor soudního znalce, neboť to, zda je posuzovaný postup lege artis, představuje závěr právní, a tedy v kompetenci příslušného soudu, přičemž odmítá závěr obecných soudů, že jej mohl vyšetřit kdokoliv, neboť postačí potřebné úkony pouze "nějak provést". 7. Dále stěžovatel poukazuje na vady, jimiž mělo být řízení před obvodním soudem stiženo. Ty měly spočívat v tom, že neměl možnost se vyjádřit k osobě znalce MUDr. Josefa Kulhánka předtím, než byl zpracován znalecký posudek, soud o námitce podjatosti více než rok odmítal rozhodnout s tím, že k jeho posudku nebude přihlížet, a rovnou jmenoval dalšího znalce, MUDr. Libora Chrastila, kterému předložil k posouzení znalecký posudek MUDr. Josefa Kulhánka, ač nebylo zřejmé, zda je způsobilý být důkazem v daném soudním řízení. Neprovedl důkaz protokolem z výslechu MUDr. Libora Chrastila, který učinil dožádaný soud, ač tímto výslechem byl znalecký posudek významně doplněn a upřesněn. Nedal tak možnost se stranám k němu vyjádřit, a ani jej nijak nezohlednil. Stěžovatel namítá, že na posledním jednání dne 30. 11. 2017 nedostal vůbec možnost se ke znaleckému posudku a doplňujícímu výslechu vyjádřit. Na začátku provádění tohoto důkazu upozornil, že znalec uvedl, že neměl k dispozici zprávu praktické lékařky, přestože tato je, resp. měla být součástí spisu, a je tudíž pro východiska, resp. závěry znaleckého posudku významná. Hned na to však bylo jednání přerušeno za účelem ověření této skutečnosti, po přerušení obvodní soud dokazování bez dalšího ukončil a přes opakované žádosti (stěžovatel) nedostal příležitost ani k přednesu své závěrečné řeči, takže se k důkazům již vyjádřit nemohl. 8. V tomto rámci stěžovatel namítá i nepřesnou a skutečnosti neodpovídající protokolaci soudních jednání s tím, že neměl možnost se k