IV.ÚS 2060/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2060/17 ze dne 9. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2018 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, se sídlem Voráčovská 937/14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 7 Tdo 1333/2016-53, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2015 sp. zn. 6 To 12/2015, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2014 č. j. 16 T 1/2014-3151, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Praze a C) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 3. července 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se K. H. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obžalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny článek 1, článek 2 odst. 3 a 4, článek 81 a článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článek 2 odst. 2 a 3, článek 4 odst. 1, 2, 3 a 4, článek 7 odst. 1, článek 8 odst. 1, článek 10 odst. 1 a 2, článek 11 odst. 1 a 4, článek 36 odst. 1 a 3, článek 37 odst. 3, článek 38 odst. 1, článek 39 a článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 24. září 2014 č. j. 16 T 1/2014-3151 byl stěžovatel (obžalovaný) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák. a přečinu nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 tr. zák. Za tyto sbíhající se trestné činy nalézací soud uložil obžalovanému úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání sedm a půl roku, trest propadnutí věci a ochranné opatření zabrání věci. Dále nalézací soud uložil obžalovanému povinnost nahradit poškozeným škodu v celkové výši téměř 29 milionů korun a ve zbytku odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2) Zvlášť závažného zločinu podvodu se měl stěžovatel dopustit tak, že jako jednatel obchodní společnosti HK CEDR Trading s. r. o., IČ: 61061697, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, předstíral, že má vytvořené kontakty na členy katarské královské rodiny a tamní podnikatelské subjekty a investory a má zkušenosti se získáním a následnou realizací stavebních zakázek na území Kataru, případně dalších států v arabském světě. Na podporu těchto svých tvrzení obžalovaný předkládal fotografie se členy katarské královské rodiny nebo s vysokými úředníky, písemná pověření v angličtině a arabštině, případně nekryté šeky, jimiž chtěl dokládat své finanční schopnosti. V možnostech obžalovaného přitom (dle zjištění nalézacího soudu) nebylo zajistit jednání o získání stavebních zakázek, ani jejich následnou realizaci, či zajistit zahraničního investora pro podnikatelské subjekty působící na území České republiky. Přesto však obžalovaný přesvědčil poškozené, aby mu poskytli své finanční prostředky za účelem zprostředkování investičních zakázek, zajištění a vedení schůzek s potenciálními investory (to vše v Kataru), popřípadě za účelem zajištění finančních prostředků v souvislosti s rekonstrukcí vlakového nádraží a bytového domu v Hradci Králové. Ani v jednom z případů však obžalovaný žádná jednání s potenciálními investory nevedl, ani neměl v úmyslu je vést, takže k zajištění jím přislíbených zakázek nedošlo a přijaté peněžní prostředky již poškozeným nevrátil. 3) Přečinu nedovoleného ozbrojování se měl obžalovaný dopustit tak, že nejméně od roku 2009 do 26. března 2013 přechovával zbraně (3 revolvery) a střelivo (199 ks nábojů), ačkoliv věděl, že k jejich držení je třeba povolení, jímž však nedisponoval. 4) K odvolání obžalovaného a státní zástupkyně krajského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 30. března 2015 sp. zn. 6 To 12/2015 rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o zabrání věci. Odvolací soud následně nově odsoudil obžalovaného k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedm let. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc - v rozsahu týkajícím se rozhodnutí o zabrání věci - vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. 5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 15. března 2017 č. j. 7 Tdo 1333/2016-53 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. III. Ústavní stížnost směřuje především proti dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. V tomto směru stěžovatel namítá, že dokazování obecné soudy vedly účelově a zcela v jeho neprospěch, neprovedly řadu jím navržených důkazů, zvláště těch důkazů, které přímo vyvracely podstatné části obžaloby, respektive takové důkazy vůbec nebraly v potaz. V návaznosti na uvedené, stěžovatel napadá jednotlivé skutkové závěry obecných soudů, a poukazuje na údajné dílčí rozpory. Ty měly spočívat (mimo jiné) v tom, že je mu na jednu stranu kladeno za vinu, že do Kataru nikdy nejezdil a s nikým tam nejednal, ačkoliv s poškozeným Josefem Jůnem v Kataru byl a poškozený měl potvrdit i jednání s "vysoce postavenými členy dynastické hierarchie". Obdobně stěžovatel namítá, že kladou-li mu obecné soudy za vinu, že nezjišťoval, zda je Josef Jůn způsobilý podnikat v zahraničí, přehlížejí, že takovou povinnost mu žádný právní předpis neukládá; dle stěžovatele to byl naopak Josef Jůn, kdo jej uvedl v omyl, neboť tvrdil, že má zkušenosti s výstavbou velkých stavebních komplexů. Dále stěžovatel uvádí, že je mu údajně kladeno za vinu jednání samotné obchodní společnosti HK CEDR Trading s. r. o., resp. že "kde se to hodí k tíži stěžovatele, je jednání právnické osoby přímo označeno jako jednání stěžovatele (vystavování faktur, uzavření mandátní smlouvy aj.)". Jako stěžejní, prezentuje stěžovatel námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich následnými právními závěry. Stěžovatel uvádí řadu skutkových tvrzení, která prý ze strany obecných soudů nebyla vůbec brána v potaz. Takové pochybení v konečném důsledku prý vedlo k porušení zásady materiální pravdy, principu in dubio pro reo a principu presumpce neviny. V neposlední řadě stěžovatel vyslovuje pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, neboť prý nedostály své povinnosti objasňovat se stejnou pečlivostí skutečnosti svědčící jak v jeho neprospěch, tak v jeho prospěch. Stěžovatel de facto namítá, že poškozený Jůn nebyl schopen zakázky, které pro něj stěžovatel v Kataru zajišťoval, vůbec realizovat. V tomto ohledu stěžovatel opětovně akcentuje porušení principu in dubio pro reo, jakož i celkovou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Na závěr namítá stěžovatel i nepřípustnou délku trvání vazby, resp. oslabení vazebních důvodů, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1242/13. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s hodnocením d