IV.ÚS 2060/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2060/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 4 SVPH 551/2021-B-1655, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1631, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013 usnesením ze dne 21. 3. 2014 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-A-64 zjistil úpadek stěžovatelky. Dále krajský soud usnesením ze dne 28. 12. 2016 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-273 zakázal stěžovatelce samostatně disponovat s peněžními prostředky na čtyřech účtech s výhradou souhlasu insolvenční správkyně a usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-559 omezil další dispoziční oprávnění stěžovatelky s majetkovou podstatou, obojí předběžným opatřením. Krajský soud poté usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1234 prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs, uvedené usnesení však zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2020 č. j. 29 NSČR 55/2019-B-1597. 3. Stěžovatelka dne 21. 1. 2021 a 2. 2. 2021 bez souhlasu insolvenční správkyně písemně uznala pohledávku jejího v záhlaví uvedeného právního zástupce za poskytnuté právní služby. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proto rozsudkem ze dne 3. 3. 2021 č. j. 47 C 116/2020-222 uložil stěžovatelce zaplatit jejímu právnímu zástupci 6 293 210 Kč za poskytnuté právní služby a 396 457 Kč jako náhradu nákladů řízení. 4. Krajský soud následně napadeným usnesením na návrh insolvenční správkyně zakázal stěžovatelce předběžným opatřením disponovat s majetkovou podstatou a převedl její dispoziční oprávnění na insolvenční správkyni. Stěžovatelka podle krajského soudu uznáním pohledávky jejího právního zástupce a zapříčiněním vydání rozsudku obvodního soudu uvedeného sub 3 postupovala v rozporu s § 111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a vydanými předběžnými opatřeními uvedenými sub 2. Její jednání je nepředvídatelné, ohrožuje majetkovou podstatu, a tím i možnost uspokojení řádně přihlášených věřitelů. Předběžné opatření stěžovatelku nadměrně nezatěžuje, neboť žádnou ekonomickou aktivitu nevykonává. 5. K odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením uvedené usnesení krajského soudu. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelka uznala pohledávku jejího právního zástupce, kterou insolvenční správkyně odmítla uznat a uhradit. Stěžovatelka přitom měla možnost podat žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky (srov. § 203a insolvenčního zákona). Stěžovatelka dlouhodobě s insolvenční správkyní nespolupracuje a z jejího předchozího jednání je zřejmé, že má v úmyslu uspokojit jen některé pohledávky na úkor jiných. Namítala-li stěžovatelka, že v její věci rozhodující soudce krajského soudu Zdeněk Strnad je podjatý, neboť má nepřátelský vztah k její ovládající osobě Františku Savovovi, podle vrchního soudu stěžovatelka tato tvrzení ničím neprokázala. Sám rozhodující soudce uvedl, že Františka Savova nezná a nemá k němu žádný vztah. Tím pochybnosti vyloučil. Důvod k pochybnostem o podjatosti soudce nemůže zakládat ani postup v posuzované či jiné věci. Vrchní soud nepostoupil námitku podjatosti nadřízenému soudu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 sen. zn. 29 NSCR 104/2017. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že krajský soud jí chybně nezaslal návrh insolvenční správkyně k nařízení předběžného opatření k vyjádření. Podle ustálené rozhodovací praxe vrchního soudu přitom "nebude zpravidla možné" vydat předběžné opatření omezující dispoziční oprávnění dlužníka bez jeho slyšení (srov. např. usnesení ze dne 8. 2. 2010 č. j. 3 VSPH 17/2010-B-12, MSPH 96 INS 5317/2008, ze dne 7. 7. 2015 č. j. 3 VSPH 716/2015-A-158, KSPH 35 INS 29389/2012 či ze dne 17. 6. 2021 č. j. 2 VSPH 475/2021-A-26, MSPH 94 INS 5656/2021). 2. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že napadená usnesení jsou nepřezkoumatelná, neboť obecné soudy nedostatečně reagovaly na její významné námitky pro rozhodnutí věci. Obecné soudy opomněly, že pohledávka právního zástupce stěžovatelky je projevem jejího práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Je dále rozhodné, zda šlo o pohledávku za majetkovou podstatou; tím se však obecné soudy nezabývaly. Tvrdí dále, že napadené usnesení vrchního soudu je vnitřně rozporné, neboť v bodu 11 jeho odůvodnění se uvádí, že předběžné opatření ze dne 18. 10. 2017 bylo v rozhodné době platné; z bodu 12 jeho odůvodnění se však podává, že uvedené předběžné opatření zaniklo s účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu ze dne 26. 6. 2019. Není zřejmé, s jakou skutečností vrchní soud operoval. 3. Stěžovatelka zatřetí trvá na tom, že v její věci rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti pro jeho vztah k ovládající osobě stěžovatelky. Stěžovatelka odkazuje na jiné insolvenční řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. KSCB 41 INS 27546/2019, ve kterém byl týž rozhodující soudce z rozhodnutí a projednání věci vyloučen. V uvedené věci označil několikrát jednání Františka Savova za účelové a mající za cíl zmařit účel insolvenčního řízení. Nikdy přitom nebylo prokázáno, že František Savov se jakkoli v uvedeném řízení angažoval. Je proto zřejmé, že rozhodující soudce má k uvedené osobě nepřátelský vztah a je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 2. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 3. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dos