IV.ÚS 2063/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2063/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CHODOV REALITY a.s., sídlem K Lažance 396, Praha-Nebušice, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou, sídlem Nežárská 613, Praha 14 - Hostavice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 68 Co 110/2021-138 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem co do žalované jistiny pro uznání ze dne 8. 1. 2021 č. j. 6 C 80/2016-104 rozhodl výrokem I., že stěžovatelka (jako žalovaná) je povinna zaplatit hlavnímu městu Praze (jako žalobkyni) částku 5 206 156 Kč s příslušenstvím. Žalobu co do úroku z prodlení za dobu od 26. 2. 2016 do 26. 2. 2016 obvodní soud zamítl (výrok II.). Výrokem III. obvodní soud stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 262 108 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v předcházejícím řízení uhradil vedlejší účastník řízení na základě rozsudků obecných soudů stěžovatelce částku 5 206 156 Kč, následně však tato rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud. Protože vedlejší účastník řízení zaplatil stěžovatelce žalovanou částku bez platného právního titulu, stěžovatelka se o ni bezdůvodně obohatila. Náklady řízení tvořily zaplacený soudní poplatek ve výši 260 308 Kč a náklady spojené s vedením sporu. Obvodní soud dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze u statutárního města předpokládat dostatečné materiální zabezpečení a personál k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez právní pomoci advokátů. U žaloby o vydání bezdůvodného obohacení nejde o mimořádně složitou věc nebo věc mimo běžnou agendu, kterou by statutární město nebylo schopno pokrýt svými pracovníky. Proti výroku I. (co do úhrady výše příslušenství) podala odvolání stěžovatelka, proti výroku III. podal odvolání vedlejší účastník řízení. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolací řízení o odvolání stěžovatelky zastavil z důvodu neuhrazení soudního poplatku (výrok I.). Dále městský soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že výše náhrady činí 492 398 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení. Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že nevysvětlil, jak hodnotí konkrétní předmět řízení či hmotněprávní i procesní složitost věci. Připomenul, že Ústavní soud vždy zdůrazňuje potřebu konkrétního zhodnocení daného případu a posouzení toho, zda po statutárním městu lze spravedlivě požadovat, aby ochranu svých práv či svoji procesní obranu zajistilo prostřednictvím svých zaměstnanců. Městský soud poukázal na nestandardní situaci, kdy se stěžovatelka bezdůvodně obohatila plněním vedlejšímu účastníkovi řízení na podkladu v té době platného soudního rozhodnutí, tedy titulu, který teprve následně odpadl. Podstatná je dle městského soudu také výše nároku. V řízení byla vymáhána jistina ve výši 5 206 156 Kč s příslušenstvím, bylo proto i v zájmu daňových poplatníků a obyvatel hlavního města Prahy, aby nárok byl uplatněn a vymáhán důsledně, se znalostí příslušné právní úpravy a s jistotou případného odškodnění. Nešlo tedy o typický spor vedený ve spojitosti s obvyklou činností vedlejšího účastníka řízení, a současně byla ve hře velmi významná částka. Zastupování vedlejšího účastníka řízení prostřednictvím jeho zaměstnanců by bylo nedůvodně náročnou činností. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka se domnívá, že za mimořádnou okolnost sporu nelze považovat skutečnost, že předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka nepovažuje za nestandardní situaci ani skutečnost, že bezdůvodné obohacení vzniklo na základě titulu - rozsudku, který následně odpadl, resp. ho Nejvyšší soud zrušil. V této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, vymezující se proti plýtvání prostředků daňových poplatníků a neúměrnému navyšování nákladů [např. nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429), nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99) či nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 5. Rozhodnutí městského soudu o účelnosti nákladů řízení nebylo dostatečně odůvodněno ani z hlediska dalších rozhodných skutečností, jak jsou předpokládány např. v nálezu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2434/19. Stěžovatelka se domnívá, že vedlejší účastník řízení má dostatečně rozsáhlé právní oddělení, jehož zaměstnanci jsou právně vzdělaní a jsou tak schopni zastupovat statutární město před soudy. Složitost kauzy ani z hlediska skutkové, právní, mediální či politické nedosahovala unikátnosti, ze které by vyplývala nutnost specializovaného právního zastoupení advokátem. 6. Dále stěžovatelka namítá, že se napadené rozhodnutí městského soudu vymyká rozhodovací praxi jiných senátů tohoto soudu v obdobných sporech. Uvádí, že ani v rámci řízení, které předmětnému sporu předcházelo, tj. spor totožných účastníků vedený Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Co 375/2019, soud nepřisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka řízení, že by v poměrech souzené věci bylo možné považovat náklady na právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Přitom šlo o spor, který se zabýval samotným základem, tj. stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod zemním válem u dálnice D1. Senát 25 Co městského soudu odůvodnil nepřiznání nákladů vedlejšímu účastníkovi řízení s tím, že předmětem sporu nebyla právní problematika, která by nesouvisela s oblastí jí spravovanou, stejně tak nešlo o problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti mezinárodního práva či jazykové znalosti. V tomto řízení byl předmětem sporu nárok na zaplacení částky ve výši 3 079 845 Kč s příslušenstvím. Obdobně rozhodoval i Nejvyšší soud o skutkově i právně analogické situaci usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1627/2018. 7. Stěžovatelka uzavírá, že vedlejší účastník řízení byl při nařízených soudních jednáních vždy zastoupen pouze advokátním koncipientem, což o složitosti sporu rovněž nevypovídá. Městský soud tedy dostatečným a logickým způsobem neodůvodnil svůj závěr o účelnosti nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka řízení a neuvedl, v čem spočívá jedinečnost a složitost případu. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení. 9. Městský soud ve svém vyjádření nesdílel přesvědčení, že by napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno či narušovalo právní jistotu účastníků řízení v důsledku své nepředvídatelnosti. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 10. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření upozorňuje na rezervovaný přístup Ústavního soudu k rozhodování o náhradě nákladů řízení a dodává, že stěžovatelka netvrdí extrémní vykročení z pravidel upravujících řízení či prvek svévole. Připomíná, že podle městského soudu šlo o nestandardní situaci, ve hře byly vysoké nároky a nešlo o typický spor vedený ve spojitosti s obvyklou činností hlavního města Prahy. Vedlejší účastník dále pokládá za krajně nespravedlivé, aby obchodní společnost úspěšná v řízení dostala náhradu nákladů ve výši 646 716 Kč, zatímco ve sporu úspěšné obci byly nároky na náhradu nákladů upřeny. Závěrem vedlejší účastník upozorňuje, že stěžovatelka je ze tří čtvrtin vlastněna kyperskými společnostmi, jde tedy o spor mezi obchodní korporací s mezinárodním prvkem a obcí, v němž není důvod, aby stěžovatelka nehradila v případě neúspěchu náhradu nákladů řízení. Tato stěžovatelka úmyslně nabyla pozemky za účelem spekulativně žalovat vedlejšího účastníka. Navíc svou právní argumentaci zaslal pouhý jeden den před nařízeným jednáním pře