IV.ÚS 2067/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2067/23 ze dne 14. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech 1) Společenství vlastníků Italská 12, se sídlem Italská 1202/12, Praha 2, zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou se sídlem Boloňská 602/5, Praha 10, a 2) SDB GROUP s.r.o., se sídlem Italská 1202/12, Praha 2, zastoupené JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 18 Co 42/2023-440, a v případě stěžovatele 1) rovněž proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2022, č. j. 17 C 153/2019-396, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanými ústavními stížnostmi se stěžovatel Společenství vlastníků Italská 12 (dále "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), neboť tvrdí, že jimi byl porušen čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka SDB GROUP s.r.o. ("stěžovatelka" nebo "žalovaná") požaduje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí městského soudu, neboť tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal po stěžovatelce zaplacení blíže specifikované částky jako dluhu na neuhrazených službách. Stěžovatel jako společenství vlastníků totiž zajišťuje správu společných částí domu, jehož součástí je i několik jednotek ve vlastnictví stěžovatelky. Z tohoto titulu má stěžovatelka povinnost přispívat na správu společných částí domu a pozemku, platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním jednotky (služby) a přispívat na správu domu a pozemku (fond oprav). Stěžovatel tvrdil, že stěžovatelka dlouhodobě neplatí zálohy za služby a příspěvky do fondu oprav v předepsané výši a včas a v řízení si proto nárokoval nedoplatky dle vyúčtování služeb za několik účetních období. 3. Obvodní soud však dospěl k závěru, že vyúčtování provedená stěžovatelem neodpovídají požadavku dle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty ("zákon č. 67/2013 Sb."), neboť žalobce nejen neuvedl celkovou výši přijatých měsíčních záloh od žalované, ale vyúčtování nadto prováděl porovnáním celkových nákladů a žalované předepsaných měsíčních záloh a nikoli porovnáním celkových nákladů a celkové výše od žalované přijatých měsíčních záloh, tedy částek skutečně žalovanou zaplacených. Tím pádem vyúčtování tak, jak je stěžovatel provedl, nezpůsobilo splatnost v něm uvedených částek. Obvodní soud proto žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. 4. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud tak, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, výrok o náhradě nákladů řízení však změnil tak, že se stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Městský soud závěry obvodního soudu doplnil odkazem na ustálenou soudní praxi, dle které je podmínkou splatnosti nedoplatku za služby skutečnost, že vyúčtování bylo provedeno řádně a nájemce s ním byl seznámen, přičemž tyto závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví a vyúčtování služeb provedeného podle zákona č. 67/2013 Sb. Konstatoval, že danou situaci ani nelze vyhodnotit tak, že by v posuzované věci neměly vady vyúčtování vliv na vypočtenou výši nedoplatku. To by totiž současně znamenalo, že by neměly vliv ani na splatnost nedoplatku (viz věta druhá a třetí § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb.). Stěžovatelem vypočtená výše nedoplatků však ani z jiných údajů uvedených ve vyúčtování nevyplývá; jedná se tedy skutečně o vady, které splatnost nedoplatku ovlivňují. 5. Jedná-li se o náklady řízení, městský soud považoval z hlediska § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), za významnou okolnost, že pro vznik sporu měl zásadní význam systematický postup stěžovatelky, která záměrným neplacením předpisů záloh v plné výši, resp. neoznačováním plateb variabilními symboly nebo rozporováním aplikovaných postupů započítávání dílčích plateb, dlouhodobě komplikuje stěžovateli jako poskytovateli služeb správu záloh, a tím i možnosti vyhotovit věcně správné zúčtování záloh. Městský soud proto shledal jako spravedlivé, aby náklady vzniklého sporu v nalézacím řízení nesla stěžovatelka ze svého. Nutno dodat, že s tímto závěrem byli účastníci řízení seznámeni před vydáním rozhodnutí a soud si rovněž vyžádal jejich stanoviska. 6. Stěžovatel ústavní stížností napadá postup obecných soudů, neboť na jeho žalobu, kterou se mimo jiné domáhal i zaplacení splatných příspěvků do fondu oprav, pohlížely výhradně jako na uplatňování nároku na nedoplatky z vyúčtování. Stěžovatel ale tvrdí, že splatné příspěvky do fondu oprav nepodléhají vyúčtování a k jejich prokázání je třeba vyjít z předpisu záloh a stanov. To znamená, že i v případě, že by provedl nové vyúčtování, jak doporučuje odvolací soud, příspěvky do fondu oprav ve vyúčtování figurovat nebudou a nebude tak stanovena ani jejich splatnost. Stěžovatel připomenul, že fond oprav je u bytových domů využíván zpravidla na opravy nebo rekonstrukce částí bytového domu. Tím, že stěžovatelka nepřispívá ve stanovené výši svými příspěvky do fondu oprav, nepodílí se na těchto opravách, přestože se jedná i o její majetek. Tím dochází ke zneužívání vlastnictví stěžovatelky na újmu práv ostatních vlastníků jednotek, kteří hradí platby do fondu oprav řádně. Stěžovatel dále rozporuje, jakým způsobem obecné soudy vyhodnotily správnost vyhotovených vyúčtování, které on sám považuje za splňující zákonné požadavky. V neposlední řadě stěžovatel (s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2022, č. j. 6 Cmo 284/2021-388) tvrdí, že dospěl-li městský soud k závěru, že jsou vyúčtování neplatná, měl stěžovatele poučit, že lze nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a o něm dále takto rozhodovat, a nikoliv žalobu zamítnout. 7. Stěžovatelka zpochybňuje rozhodnutí městského soudu nepřiznat jí náklady řízení. Tvrdí, že se opírá o nedostatečně či nesprávně zjištěný skutkový stav a napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Poukazuje například na skutečnost, že stěžovateli hradí v zásadě pravidelně měsíčně menší částku, přičemž nebyla prokázána její povinnost používat variabilní symboly určené stěžovatelem a ani okolnost, že by stěžovateli vznikly kvůli platbám stěžovatelky potíže. Svůj postup při zasílání plateb společenství vlastníků odůvodňuje stěžovatelka chybným započítáváním jejích plateb stěžovatelem, nesprávným prováděním vyúčtování záloh atd. Stěžovatelka prý objektivně neměla žádnou možnost, jak úspěšně bránit své právo na zákonné vyúčtování a bránit se proti porušování dalších zákonných povinností stěžovatelem. Rovněž z morálního hlediska jí údajně nezbylo, než poukazovat stěžovateli méně a jiným způsobem, než bylo stanoveno. 8. Usnesením ze dne 6. 9. 2023 Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení. 9. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 10. Ústavní soud posoudil obsah obou ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu ani soudu obvodního přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 11. Ústavní soud rovněž konstatuje, že nezbytným předpokladem meritor