IV.ÚS 2068/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2068/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2021 č. j. 20 Co 122/2021-370 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2021 č. j. 40 Nc 2503/2020-249, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Petry P. a nezletilé Evy P. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na rodičovskou péči zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel jako otec se návrhem podaným u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal vydání rozhodnutí o navrácení nezletilé druhé vedlejší účastnice do místa obvyklého pobytu ve Spolkové republice Německo. Uváděl, že od svého narození žila se stěžovatelem a první vedlejší účastnicí v B, která ji však dne 18. 8. 2019 za doprovodu své matky a strýce přemístila do České republiky. Z návrhu dále vyplynulo, že dne 17. 8. 2019 došlo ve společné domácnosti k závažnému konfliktu, včetně fyzického napadení. Stěžovatel pro dceru, podle svých tvrzení k její záchraně, vycestoval do České republiky, kde však, na základě oznámení první vedlejší účastnice, strávil tři měsíce a šestnáct dnů ve vazbě. Městský soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění je konstatováno zjištění závažných konfliktů ve společné domácnosti, včetně fyzického napadání první vedlejší účastnice, které měly nepochybně negativní vliv na dceru, a proto její přemístění nebylo možné hodnotit jako neoprávněné. V době vydání rozsudku probíhalo trestní stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečin vydírání. Dne 4. 12. 2019 byl propuštěn z vazby za trvání vazebních důvodů, a to za písemného slibu nekontaktování vedlejších účastnic, což však podle provedeného dokazování neplní. Podle městského soudu je manželství stěžovatele a první vedlejší účastnice vážně rozvráceno, u dcery jsou naplněny předpoklady sžití s českým prostředím, v němž má veškeré zázemí a podmínky dalšího vývoje. Tato zjištění byla podpořena i vyjádřením kolizního opatrovníka. Městský soud se rovněž soustředil na dopad čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž je nejlepší zájem předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Z tohoto pohledu, kdy dcera byla nepřímo vystavena domácímu násilí, by její zájem navrácením do prostředí stěžovatele byl opětovně ohrožen. U první vedlejší účastnice byly prokázány závažné následky soužití se stěžovatelem, což by po případném návratu dcery ke stěžovateli mohlo reálně u ní nastat také. 3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním. V něm uvedl, že první vedlejší účastnice s ním nechce žít, proto o něm šíří lži. Jakékoliv násilí, kromě jediné facky, kterou osobně přiznal, nikdy nebylo prokázáno. V řízení naopak měla být prokázána psychická labilita první vedlejší účastnice, která může mít negativní dopady na výchovu dcery. To doplnil tvrzením o užívání psychotropních látek v roce 2015. Nesouhlasil ani se závěrem, že po "případném navrácení dcery by se s ním nemohla osobně stýkat". Výtky směřovaly rovněž vůči postupu sociálních pracovnic, zejména při hodnocení vztahu mezi stěžovatelem a dcerou. Přístup k jeho osobě označil za rasistický, tlumočení soudního jednání za nesprávné. Městský soud měl rovněž pozdě nařídit jednání. K trestnímu stíhání dodal, že nebyla hodnocena pravost lékařských zpráv z berlínské nemocnice ani srovnání české a německé právní úpravy. Dokumenty před orgány činnými v trestním řízení měl podepsat pod nátlakem. První vedlejší účastnice měla v průběhu jeho vazebního stíhání ze společného bytu odnést peníze a cenné předměty. První vedlejší účastnice odvoláním napadla pouze II. výrok rozsudku městského soudu o nákladech řízení. 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se krajský soud v prvé řadě zaměřil na výtky směřující ke správnosti tlumočení na soudním jednání a shledal je nedůvodnými. Vypořádal se rovněž s tvrzením stěžovatele o pozdním nařízení prvního jednání, když ke lhůtě zakotvené v § 487 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), uvedl, že třítýdenní lhůta v něm zakotvená je pořádkové povahy. Překročení lhůty však bylo rovněž zdůvodněno neúplností návrhu a následnou výzvou k doplnění. Další zdržení bylo způsobeno epidemií COVID-19 a krizovými opatřeními. Jde-li o věc samu, byla krajským soudem podrobena důkladné revizi a došlo rovněž k doplnění dokazování. Krajský soud uzavřel, že smyslem ustanovení z. ř. s. o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů je zajistit bezodkladný návrat dětí přemístěných nebo zadržovaných protiprávně. To nastává zejména tehdy, došlo-li k porušení práva o dítě pečující osoby, a to za předpokladu, že tato osoba své právo vykonávala nebo by ho po návratu dítěte mohla vykonávat. Předmětem řízení je pouze navrácení dítěte, nikoliv již péče, styk nebo výživné. Krajský soud se dále soustředil na určení místa obvyklého pobytu a dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci jde o bydliště ve Spolkové republice Německo. Přesto však podle čl. 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen "Haagská úmluva") měly být naplněny podmínky pro aplikaci výjimky ze zásady návratu dítěte, tedy zjištění vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo jej jinak dostal do nesnesitelné situace, což podpořil i odkazem na rozsáhlou judikaturu. Po obsáhlém dokazování, výhradně zaměřeném na okolnosti v době přemístění dcery do České republiky, krajský soud dospěl k závěru, že její návrat do berlínského bydliště je spojen s velmi reálnou hrozbou fyzické nebo duševní újmy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel argumentaci rozdělil do tří samostatných oblastí. V prvé řadě se zaměřil na zásah do práva na rodičovskou péči, k němuž mělo dojít neoprávněným přemístěním dcery do České republiky a znemožněním styku. K údajnému napadení první vedlejší účastnice uvedl, že si jím chtěla zajistit důvod svého odjezdu a především přemístění dcery. Povinností České republiky bylo urychleně přijmout všechna opatření jejího návratu do Spolkové republiky Německo. Odmítání této ochrany má v první vedlejší účastnici vzbuzovat přesvědčení nepostižitelnosti a beztrestnosti. K jejím výpovědím dále stěžovatel uvádí, že jsou mnohdy nepravdivé a zamlčující podstatné skutečnosti. 6. K zásahu do práva na soudní ochranu stěžovatel uvádí, že nyní posuzovaná věc začala být řešena po uplynutí lhůt, neboť potřebné dokumenty byly vyžádány opožděně. Překročena byla zejména šestitýdenní lhůta pro vydání rozhodnutí podle čl. 11 Haagské úmluvy. K vyšetřování údajných trestných činů stěžovatel uvádí, že jako osoba turecké národnosti čelil předpojatému a diskriminačnímu jednání. Česká republika stěžovateli údajně nezajistila předpoklady pro řádné hájení svých práv, konkrétně zamítnutím žádosti o bezplatnou právní pomoc a nezajištěním řádného tlumočení při soudním jednání. Obecné soudy měly dále opomenout skutečnost, že první vedlejší účastnice ze společného obydlí odnesla finanční prostředky a cenné předměty, čímž mu bylo znemožněno hradit si z vlastních zdrojů právní pomoc. K hodnocení stavu věci stěžovatel upozornil na vyjádření dcery, že by opět chtěla být u něj a chodit s ním na procházky. Povinností soudů podle stěžovatele je přihlížet k názoru dítěte, zejména pak přistupovat k zájmu dítěte jako přednímu hledisku. I z tohoto vyjádření mělo vyplynout, že dcera má k němu silnější vztah než k první vedlejší účastnici. Tento závěr stěžovatel opírá i o vyjádření matky učiněné před policií, že své dítě nenávidí, neboť jde o hlavní pouto mezi ní a stěžovatelem. Obecné soudy měly přejít vyjádření svědků o slovním a fyzickém napadání dcery první vedlejší účastnicí a užívání psychotropních látek první vedlejší účastnicí v roce 2015. 7. K odmítnutí spravedlnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy vychá