IV.ÚS 2071/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2071/13 ze dne 29. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Agentury MM Praha, s. r. o., se sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 23 Cdo 951/2011-367, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010 č. j. 3 Cmo 53/2010-329 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009 č. j. 25 Cm 42/2009-255, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy, v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 odst. 2 a odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu (ve znění pozdějších změn) stěžovatelky s návrhem na uložení povinnosti žalované Martě Kubišové (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 1 381 958,84 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši a za období ve výroku uvedených a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení. Soud podrobně uvedl svá skutková zjištění a dovodil, že mezi stranami (tj. mezi stěžovatelkou, žalovanou a Václavem Neckářem) nebyla platně sjednána smlouva o zajištění turné skupiny Golden Kids po 40ti letech (dále jen "turné"), žalovaná neporušila povinnost v rámci kontraktačního procesu a nebyl tak dán předpoklad náhrady škody z obchodního vztahu. Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé a dále jej změnil v nákladovém výroku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 80 448 Kč; odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 79 008 Kč. Odvolací soud poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dne 28. 11. 2007 v Řitce strany jednaly o uzavření nepojmenované smlouvy s prvky smlouvy obstaravatelské, resp. s prvky práv souvisejících s právem autorským, jejíž podmínkou je, aby účastníci dostatečně určili předmět svých závazků, popř. aby dohoda o určité části smlouvy byla nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany, jinak je neplatná. Stěžovatelka v řízení uzavření takové smlouvy při jednání dne 28. 11. 2007 neprokázala mimo jiné i proto, že se strany nedohodly na řadě souvisejících otázek týkajících se výše honoráře, počtu, termínů a míst konání koncertů. Žalovaná po zaslání písemného návrhu stěžovatelky k uzavření smlouvy dále jednala a zaslala stěžovatelce protinávrh smlouvy s připomínkami vlastními a také Václava Neckáře. Žalovaná, poté co mezi jejím manažerem a jednatelem stěžovatelky došlo opakovaně ke konfliktům, vyjednávání o uzavření smlouvy jednoznačně ukončila, neboť došla k přesvědčení, že spolupráce se stěžovatelkou není možná. Toto odstoupení od probíhajícího jednání o uzavření smlouvy odvolací soud nehodnotil jako porušení obecné povinnosti podle § 415 o. z. a uvedl, že ve sporu ani nebylo prokázáno naplnění předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu z obchodního vztahu, neboť mezi účastníky nevznikl ani závazkový vztah. Stěžovatelka tak neprokázala, že došlo k porušení smluvní či jiné povinnosti a ani příčinnou souvislost mezi porušením této povinnosti a vznikem škody. Vrchní soud konečně k odvolání žalované změnil výrok o náhradě nákladů řízení, neboť se neztotožnil s důvody soudu prvního stupně pro aplikaci § 150 o. s. ř., když poukázal na to, že v souzené věci se nejedná o takové výjimečné okolnosti případu, pro které by nemělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle výsledku sporu a plného úspěchu žalované v řízení, tj. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl, že je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 463 Kč. Stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když poukazovala na v rozhodování soudu dosud nevyřešenou otázku zásadního právního významu, která spočívá v tom, jaké podstatné náležitosti musí obsahovat smlouvy o provedení uměleckého výkonu v oblasti showbyznysu s přihlédnutím k tomu, že půjde o jednorázové či opakované představení. K argumentaci důvodností dovolání, jež stěžovatelka spatřovala podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve zpochybnění právního posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek odvolacího soudu, dovolací soud podrobně rozvedl a zdůraznil, proč k této argumentaci nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Tentýž argument platí i pro posouzení projevu vůle žalované nepokračovat v jednání o úpravě vzájemných práv a povinností, tedy o uzavření smlouvy. Na přiléhavosti této argumentace nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že bylo neplatně odstoupeno od smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti připomněl i listinný důkaz, tj. podání ze dne 3. 3. 2008, ze kterého vyplývají skutečnosti, pro které nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že by na jejich základě šlo o odstoupení od smlouvy, neboť v něm žalovaná sděluje, že odstupuje od připravovaného projektu vzhledem k tomu, že účastníci se neshodli na obsahu smlouvy. Dovolací soud dále uvedl, že ke stěžovatelkou tvrzenému vzniku škody v důsledku údajného porušení předsmluvní povinnosti ze strany žalované nedošlo, neboť naopak neporušila žádnou právní povinnost a odvolací soud ji správně posoudil podle § 415 a § 420 o. z. (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 29 Odo 1166/2004). Dovolací soud konstatoval, že v souzené věci stěžovatelka neprokázala, že by byl naplněn předpoklad existence protiprávního úkonu (porušení prevenční povinnosti), vzniku škody a příčinné souvislosti mezi takovým jednáním a vznikem škody (v podobě vynaložených nákladů); nelze proto dospět k závěru, že by žalovaná byla odpovědná za škodu ve smyslu § 415 a § 420 o. z. Nejvyšší soud konečně neshledal důvod ani pro akceptaci stěžovatelčiny výtky odvolacímu soudu, že jí nepřiznal žalovaný nárok z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle § 424 o. z., tedy za úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů totiž vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno úmyslné jednání žalované směřující ke způsobení majetkové škody stěžovatelce a v případě rozhodnutí odvolacího soudu nečiní jej zásadně právně významným a nezakládá - stejně jako dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. III. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (která se v podstatném shoduje s její argumentací v odvolání a dovolání) podrobně připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Stěžovatelka podrobně analyzovala skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně a jejich právní hodnocení, připomněla argumentaci zmatečností, nepřípadného používání judikatury v rozhodnutí městského soudu, na níž odvolací soud nereagoval a svým postupem stěžovatelce navíc znemožnil dokazování. Za další z projevů porušování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka na více místech ústavní stížnosti uvádí a připomíná, že dovolací soud opomenul zcela jasně uplatněné námitky (stěžejní a zásadní otázku týkající se podstatných náležitostí smlouvy o provedení uměleckého výkonu a souvisejícího ukončení kontraktačního jednání), z čehož dovozuje, že se tento soud s obsahem podaného dovolání "řádně neseznámil" a současně ani nevyvracel stěžovatelčinu argumentaci nepřípadně užívanou judikaturou soudy. V dalším stěžovatelka namítá porušení základních práv v souvislosti se změnou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a poukazuje na stručnost jeho argumentace týkající se důvodů pro změnu této výrokové části. Stěžovatelka konečně nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, týkajícím se kvalifikace uplatnění podmínek § 424 o. z. a jednání žalované. IV. Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních připomněly spisový materiál, odkázaly na argumentaci uvedenou v odůvodněních svých rozhodnutí, poukázaly na nedůvodnost ústavní stížnosti a dovolací soud navrhl její odmítnutí. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2015 uvedla, že podanou ústavní stížnost považuje za zjevně neopo