IV.ÚS 2071/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2071/20 ze dne 30. 3. 2021 N 66/105 SbNU 209 K odmítnutí dovolání pro vady, ačkoli splňuje údaje o přípustnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou, sídlem Skácelova 2792/34, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 25 Cdo 1407/2020-335, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nemocnice Ivančice, příspěvkové organizace, sídlem Široká 390/16, Ivančice, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, jako vedlejší účastníce řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 25 Cdo 1407/2020-335 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 25 Cdo 1407/2020-335 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že se stěžovatelka u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 800 000 Kč jako úhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s gynekologickou operací, která skončila zdravotními komplikacemi. Okresní soud rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 14 C 117/2013 tak, že základ nároku stěžovatelky je dán. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se u vedlejší účastnice podrobila gynekologické operaci, kdy po následné revizi dutiny bylo s odstupem téměř tří týdnů zjištěno, že došlo k přeříznutí močovodu stěžovatelky a jeho obsah po celou dobu vytékal do dutiny břišní. V důsledku toho je stěžovatelka v plném invalidním důchodu, trpí chronickým postižením páteře, je nucena užívat léky na bolest a na snížení vysokého pulzu, antidepresiva, inkontinenční a další léčebné pomůcky. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 44 Co 282/2017 (dále jen "první rozsudek krajského soudu") mezitímní rozsudek okresního soudu potvrdil, až na výrok o základu nároku stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odlišně od soudu prvního stupně měl totiž krajský soud za to, že přerušení močovodu je vždy nesouladné s postupem lege artis. 4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice první rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3386/2018 (dále také jen jako "první rozhodnutí Nejvyššího soudu"). Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného rozsudku konstatoval, že dospěl-li krajský soud k závěru, že přerušení močovodu je bez ohledu na okolnosti konkrétního případu vždy a bez dalšího postupem non lege artis, jde o závěr zjevně nesprávný. Jestliže - na rozdíl od okresního soudu - krajský soud nezkoumal možnost, jak i přes jinak lege artis poskytování zdravotní péče mohlo v případě operačního zákroku, tak při následné pooperační péči, jít o postup vitium artis ve smyslu nezaviněného porušení právní povinnosti, je podle Nejvyššího soudu právní závěr, že vedlejší účastnice porušila právní povinnost, závěrem předčasným, a proto taktéž nesprávným. 5. Vázán uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 44 Co 282/2017 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu") tak, že rozsudek okresního soudu v části výroku o danosti základu nároku stěžovatelky na náhradu újmy na zdraví (bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti) změnil tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. 6. Stěžovatelka podala proti druhému rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl z důvodu, že dovolání stěžovatelky neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu pouze cituje § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. že věc má být posouzena jinak, aniž by stěžovatelka konkrétně rozvedla, v čem je tento důvod přípustnosti naplněn. 7. Tento potřebný údaj nelze podle Nejvyššího soudu dovodit ani z dalšího obsahu dovolání. Nadto Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání stěžovatelky nevymezuje ani dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241 odst. 3 občanského soudního řádu, protože stěžovatelka neoznačuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně. Námitky stěžovatelky směřují výlučně proti skutkovému stavu, jak jej zjistil krajský soud v návaznosti na okresní soud, způsobilým dovolacím důvodem je však pouze nesprávné právní posouzení věci. 8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu a je přesvědčena, že její dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání základním způsobem dostálo, a poukazuje v této souvislosti na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) a související judikaturu. Konkrétně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje na tu část svého dovolání, ve které je uvedeno, že přípustnost svého dovolání dovozuje z § 237 občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že právní otázka týkající se základu jejího nároku na náhradu škody na zdraví má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále s ohledem na to, že v dovolání poukazovala na nesprávné právní posouzení ze strany krajského soudu právě ohledně právní otázky v postupu vitium artis, bylo z její strany dostatečně uvedeno, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení krajského soudu. Nejvyšší soud ale podle stěžovatelky přistoupil k posouzení jejího dovolání více než formalisticky, což vedlo k tomu, že nebylo rozhodnuto o jejím dovolání ve věci samé, a že jí tak svým postupem Nejvyšší soud neposkytl očekávanou soudní ochranu. II. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 9. Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení a Nemocnici Ivančice jako vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že již ve svém napadeném rozhodnutí náležitě vysvětlil, z jakých důvodů měl dovolání stěžovatelky za stižené vadami bránícími jeho projednání. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka ve svém dovolání otázku vyhovující požadavkům § 237 občanského soudního řádu nepředestřela a i z podané ústavní stížnosti lze usuzovat, že za právní otázku ve smyslu uvedeného ustanovení mylně pokládá posouzení předmětu sporu jako takové, tedy výsledek aplikace práva na konkrétní věc. Ústavní stížnost je proto podle Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a je namístě ji odmítnout. 11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o absenci vymezení přípustnosti dovolání stěžovatelky ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. K tomu uvádí, že se stěžovatelka v rámci svého dovolání omezila na strohé konstatování, že právní otázka týkající se základu jejího nároku na náhradu škody na zdraví by měla být dovolacím soudem "posouzena jinak", aniž by stěžovatelka vymezila, kterou dříve vyřešenou právní otázku by měl dovolací soud vyřešit jinak, a aniž by uvedla argumentaci, proč by dovolací soud měl právě tuto právní otázku požadovaným způsobem posoudit. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 12. S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat na vědomí a k případné k replice stěžovatelce, neboť v nich nebyly ve vztahu k nyní posuzované věci uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a obsahem příslušného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87