IV.ÚS 2074/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2074/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ingrid Vanek, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2021 č. j. 28 Cdo 898/2021-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 12 Co 52/2020-142 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2019 č. j. 6 C 121/2018-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SUN EU, s. r. o., v likvidaci, sídlem Pod Altánem 2406/48, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a dále v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost vyklidit bytovou jednotku č. X1, nacházející se v budově č. p. X2, spolu se spoluvlastnickým podílem ve výši 212/899 na částech domu č. p. X2 nacházejícího se na pozemku p. č. X3, zastavěná plocha a nádvoří, a spoluvlastnickým podílem ve výši 212/899 na pozemku p. č. X3, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., katastrální území Strašnice (dále též jen "bytová jednotka"), a vyklizené nemovitosti předat vedlejší účastnici do jednoho týdne od právní moci rozsudku (výrok I.). Obvodní soud dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice je vlastníkem předmětné nemovitosti. Stěžovatelka nemovitost užívá bez právního důvodu, což ani nesporovala. Vlastnické právo vedlejší účastnice bylo určeno rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 6 C 106/2016-241 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 4. 2018 č. j. 18 Co 55/2018-325 poté, co soud dospěl k závěru, že kupní smlouva týkající se předmětné nemovitosti uzavřená mezi vedlejší účastnicí jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující dne 6. 7. 2010 byla shledána absolutně neplatnou. V daném případě tak důvodem vrácení plnění z neplatného právního úkonu (vrácení synallagmatického plnění), jehož se stěžovatelka dovolává s odkazem na § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), je právně absolutně neplatná kupní smlouva, a tak oproti povinnosti stěžovatelky navrátit vlastnické právo vedlejší účastnici je v souladu s § 457 občanského zákoníku povinností vedlejší účastnice vrátit stěžovatelce kupní cenu, byla-li tato zaplacena. Rozhodující podle obvodního soudu je totiž vždy to, co bylo podle smlouvy plněno a o co se každý z účastníků obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Na charakteru synallagmatického vztahu nic nemění okolnost, že vlastnické právo bylo na základě pravomocného rozhodnutí již obnoveno vedlejší účastnici. Stěžovatelka se tak může domáhat vrácení kupní ceny, byla-li tato zaplacena, aniž by musela své právo vázat na splnění jakékoliv další povinnosti. Obvodní soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, podle kterého je nepřípustné, aby účastníci své právo na vrácení kupní ceny vázali na povinnost, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi prodávajícím a kupujícím není, a to povinnost vyklidit nemovitost. Nelze-li vázat právo kupujícího na vrácení kupní ceny na povinnost vyklidit nemovitost, pak je jednoznačné, že ani povinnost k vyklizení nemovitosti stěžovatelkou nelze vázat na případnou povinnost vedlejší účastnice k vrácení kupní ceny, neboť nárok na vyklizení nemovitosti není synallagmatickým nárokem oproti vrácení kupní ceny. 3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shledal námitku stěžovatelky, že obvodní soud nezohlednil zaplacení kupní ceny, a naopak generalizací skutečností porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právně irelevantní. Podle § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud v řízení o určení vlastnictví nebyl povinen poučovat žalovanou stranu o tom, co může požadovat po vedlejší účastnici jako žalobkyni v případě úspěchu vlastnické žaloby. Navíc stěžovatelka i v předchozím řízení byla zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, který hájil její práva v souladu se svými zákonnými a smluvními povinnostmi. Městský soud proto přisvědčil obvodnímu soudu, že stěžovatelka se může domáhat vrácení kupní ceny, byla-li tato zaplacena, aniž by musela své právo vázat na splnění jakékoliv další povinnosti. Městský soud konstatoval, že je nepřípustné, aby účastníci své právo na vrácení kupní ceny vázali na povinnost, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi prodávajícím a kupujícím není (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2012). 4. Proti rozsudku městského soudu (výslovně proti výroku I.) podala stěžovatelka dovolání. Přípustnost dovolání stěžovatelka vymezila odkazem na § 237 o. s. ř., a předložila Nejvyššímu soudu právní otázku, která je podle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně (vrácení synallagmatického plnění jako důsledek neplatného právního jednání o převodu vlastnického práva k bytové jednotce), přičemž požadovala, aby Nejvyšší soud vymezenou právní otázku posoudil odlišně od té judikatury Nejvyššího soudu, na jejíchž závěrech založil městský soud dovoláním napadený rozsudek. Dále stěžovatelka namítala, že městský soud porušil její právo na soudní ochranu, když se odmítl zabývat jejím vzájemně podmíněným nárokem na vrácení kupní ceny vedlejší účastnicí a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu žalobu, v níž absentuje vyjádření, že zažalovanému právu jednoho účastníka neplatného právního jednání odpovídá vzájemně podmíněné právo na plnění druhého účastníka, nezamítl. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci § 457 občanského zákoníku. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky proti části výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku obvodního soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Proti části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu i ve výroku o nákladech řízení, je dovolání objektivně - ze zákona - nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že závěry judikatury Nejvyššího soudu, s nimiž stěžovatelka rozsudek městského soudu z pohledu předestřených důvodů přípustnosti dovolání konfrontuje, se v poměrech posuzované věci prosadit nemohou. Podrobuje-li stěžovatelka v dovolání kritice rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, pak obě rozhodnutí jsou součástí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešící stěžovatelkou předestřenou právní otázku, od níž se závěr městského soudu posuzující důvodnost procesní obrany stěžovatelky neodchýlil. Nejvyšší soud dovodil, že do poměrů posuzované věci by se ani pro případ posouzení nároku v intencích § 457 občanského zákoníku nemohly promítnout stěžovatelkou připomenuté závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, učiněné ve skutkově odlišné věci, v níž vzájemně podmíněná plnění byla obě stejného druhu (peněžitá). Právo na soudní ochranu bylo stěžovatelce zachováno. Stěžovatelka může bez jakéhokoliv omezení i nadále uplatnit nárok na vrácení kupní ceny samostatnou žalobou, neboť jí v takovém postupu nebrání nejen skončené soudní řízení o určovací žalobě, ale ani řízení v přítomné právní věci (ostatně v tomto řízení mohla stěžovatelka nárok na vrácení kupní ceny uplatnit i vzájemnou žalobou). Okolnost, že tak stěžovatelka nehodlala či nehodlá učinit z obavy o tvrzenou sníženou dobytnost pohledávky (vzhledem k postavení vedlejší účastnice jako obchodní korporace