IV.ÚS 2079/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2079/15 ze dne 23. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Katze, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 5350/2014-160, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014 č. j. 17 Co 276/2014-105 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2014 č. j. 66 Nc 3962/2009-70, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11, čl. 12, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž požádal, aby byl vzhledem k naléhavosti věci zvolen postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele jako věcně správné (§ 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2014 č. j. 66 Nc 3962/2009-70, jímž tento soud zamítl návrhy povinného na částečné zastavení exekuce a částečný odklad provedení exekuce, nařízené usnesením ze dne 1. 12. 2009 č. j. 66 Nc 3962/2009-7, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2010 č. j. 17 Co 316/2010-31, pokud je vedena prodejem nemovitých věcí povinného, dle exekučního příkazu vydaného dne 13. 1. 2010 soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9 č. j. 085 EX 3311/09-15. 3. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením povinného (nyní stěžovatel), že existoval důvod na částečné zastavení exekuce, jenž měl spočívat jednak ve vadách doručování exekučního titulu, a též v nevhodnosti způsobu provádění exekuce, který měl být vzhledem k nepoměru výše vymáhané pohledávky a ceny nemovitosti nepřiměřený. Konstatoval, že s ohledem na celkovou míru povinným neplněných zákonných vyživovacích povinností a celkovou výši pohledávek vymáhaných u totožného exekutora (která k datu 6. 5. 2013 dosahovala částky téměř 2 000 000 Kč, přičemž tato částka se z důvodu vymáhání běžného výživného každý měsíc zvyšuje o 10 000 Kč), nelze mít prodej jeho nemovitých věcí (za cenu odpovídající nejnižšímu podání, tj. 6 040 000 Kč) za nepřiměřený způsob provádění exekuce, když navíc jiný způsob exekuce situace povinného neumožňuje. K námitce stěžovatele, dle níž exekuční titul nebyl vykonatelný ani pravomocný, neboť mu nebyl řádně doručen, uvedl, že s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud v rámci přezkumu usnesení o nařízení exekuce. 4. Odvolací soud se s hodnocením soudu prvního stupně plně ztotožnil a jeho usnesení potvrdil. 5. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním. Dovolacímu přezkumu předložil otázku, zda lze nařídit exekuci prodejem nemovitých věcí s cenou mnohonásobně vyšší, než je vymáhaná pohledávka, jestliže exekutor neučinil kroky směřující k postižení jiného majetku povinného, např. movitých věcí či příjmu povinného. Předmětné nemovitosti navíc slouží k uspokojení bytových potřeb povinného. Zvolený způsob provedení exekuce dle stěžovatele nelze považovat za jediný možný a nejšetrnější. Dále vznesl otázku, zda pro posouzení přiměřenosti způsobu vedení exekuce je relevantní, že kromě pohledávky vymáhané v této exekuci jsou v dalších exekučních řízeních vymáhány další závazky povinného. 6. V části, v níž dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na částečný odklad provedení exekuce, považoval Nejvyšší soud dovolání za nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. V části směřující proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu povinného na částečné zastavení exekuce, pokud je vedena prodejem nemovitých věcí povinného, bylo dovolání rovněž nepřípustné, neboť stěžovatelem přednesené otázky byly v rozhodování dovolacího soudu již vyřešeny, odvolací soud přitom rozhodl v souladu se závěry dovolacího soudu a ani není důvod, aby tytéž otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak. Odkázal přitom na své dříve judikované závěry, dle nichž při posuzování vhodnosti navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Ani skutečnost, že cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněné nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Je primárně na povinném, aby tvrdil a prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný majetek povinného (a kde se tento nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení. Nejvyšší soud již rovněž ve své judikatuře konstatoval, že je-li proti povinnému u téhož soudního exekutora vedeno více exekučních řízení, není zjevně nevhodným způsobem exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, dojde-li tím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných pohledávek, než při použití jiného způsobu provedení exekuce. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil. Námitkami týkajícími se vad doručování exekučního titulu se Nejvyšší soud nezabýval, neboť byly uplatněny až po lhůtě k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen odvolání a dovolání, ale i obou jeho návrhů, tj. na částečný odklad exekuce i na částečné zastavení exekuce. Obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů ohledně zamítnutí jeho návrhu na částečné zastavení exekuce, přičemž zde odkazuje i na závěry judikatury Ústavního soudu, konkrétně obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 535/05; sp. zn. II. ÚS 1371/08; sp. zn. I. ÚS 1357/10; sp. zn. III. ÚS 281/12 či sp. zn. II. ÚS 803/13, z nichž také cituje. Má za to, že nařízení exekuce prodejem nemovitosti je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřené. 8. Dále je přesvědčen, že exekuční titul, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2009 č. j. 47 C 164/2004-169, doposud nenabyl právní moci ani vykonatelnosti, neboť mu nebyl řádně doručen. Stěžovatel údajně nikdy neobdržel výzvu k převzetí soudní zásilky obsahující exekuční titul, ani mu tato zásilka po uplynutí lhůty k vyzvednutí nebyla vhozena do schránky, resp. k jejímu vhození do schránky došlo až s odstupem cca deseti měsíců. Rovněž je dle jeho názoru sporné, zda soudní doručovatel vůbec učinil pokus o doručení. Za vadný považuje i postup soudu, kdy tento doručoval zásilku prostřednictvím soudního doručovatele, přičemž toto srovnává se situací, kdy je soudem ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců soudu. Obecné soudy se s těmito jeho námitkami nevypořádaly správně. III. Posouzení podmínek řízení a vlastní přezkum 9. Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 4 a nejprve se zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Dospěl k závěru, že v části, v níž směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na částečný odklad exekuce, je ústavní stížnost podána po lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dovolání stěžovatele proti této části rozhodnutí bylo objektivně nepřípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013; lhůtu k podání ústavní stížnosti proti této části rozhodnutí je tudíž třeba počítat od data doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 16. 8. 2014 (spis sp. zn. 66 Nc 3962/2009, č. l. 116). Ústavní soud již ostatně o ústavní stížnosti proti této části rozhodnutí rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 95/15, kdy ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Předmětné usnesení nicméně nezakládá překážku věci rozhodnuté (cf. § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto Ústavní soud postupoval výše uvedeným způsobem a ústav