IV.ÚS 2080/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2080/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Bertuškové, zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 2 As 114/2019-49 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 54 A 205/2018-203, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce O., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadených rozsudků se podává, že Obecní úřad Milín (dále jen "stavební úřad") vydal stěžovatelce stavební povolení ze dne 3. 1. 2014 č. j. 1320/2013 na stavební úpravy rodinného domu v katastrálním území O. K odvolání stěžovatelčina souseda Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") stavební povolení zrušil rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014 č. j. 168424/2014/KUSK zjistiv, že stavební úřad ho nepřizval jako účastníka stavebního řízení. Současně krajský úřad po provedené prohlídce stavby dospěl k závěru, že stavbu stěžovatelka zbudovala v rozporu s projektovou dokumentací a stavebním povolením. Výška stavby se mu totiž jevila oproti projektové dokumentaci vyšší o více než 1 m a došlo k demolici téměř celého původního objektu a zbudovaná stavba byla založena na nových základech, přičemž taková demolice starého objektu a výstavba nové stavby nebyla stavebním úřadem povolena. 3. Stavební úřad následně vydal dne 11. 9. 2015 pod č. j. 178/2015-14/M dodatečné stavební povolení na stěžovatelčinu stavbu. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016 č. j. 163922/2105/KUSK zamítl odvolání stěžovatelčina souseda a dodatečné stavební povolení potvrdil. K žalobě stěžovatelčina souseda Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí krajského úřadu i dodatečné stavební povolení zrušil rozsudkem ze dne 15. 3. 2017 č. j. 45 A 19/2016-41 shledav, že rozhodnutí krajského úřadu i stavebního úřadu byla nepřezkoumatelná. Věc se tak dostala do stadia, kdy stavební úřad posuzoval stěžovatelčinu žádost o dodatečné stavební povolení. V této době vedlejší účastnice vydala opatření obecné povahy - územní plán O. ze dne 21. 9. 2018 usnesením č. 8/2018 (dále jen "územní plán"), kterým byla pro plochy s funkčním vymezením "BV - bydlení - v rodinných domech - venkovské", mezi něž patří i pozemky stěžovatelky, stanovena mimo jiné maximální výšková hladina zástavby jedno podlaží a podkroví a maximální výška hřebene střechy 8,5 m. Stěžovatelka podala ke krajskému soudu návrh na zrušení tohoto územního plánu, v němž vedle dalšího zmínila, že její stavba, která je předmětem řízení o dodatečném stavebním povolení, má dvě podlaží a výšku 9,2 m, a nevyhovuje tak požadavku v územním plánu. 4. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2019 č. j. 54 A 205/2018-100 územní plán zrušil ke dni 9. 10. 2018 v části, v níž je pro plochy bydlení "BV - bydlení - v rodinných domech - venkovské" stanovena maximální hladina zástavby jedno nadzemní podlaží a podkroví a maximální výška hřebene střechy 8,5 m. Podle krajského soudu stěžovatelka namítala nedostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do svého vlastnického práva, a aby mohl soud takovou námitku posoudit, musí být splněno, že dotčená osoba v průběhu pořizování územního plánu podáním námitek informovala vydavatele územního plánu o hrozícím zásahu do vlastnického práva. Stěžovatelka takové námitky nepodala, krajský soud nicméně vyhodnotil, že stěžovatelčin případ přestavuje výjimečnou situaci (ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 č. j. 7 Aos 4/2012-31), kdy zásah do vlastnických práv stěžovatelky byl natolik zjevný a předvídatelný, že se s ním měla vedlejší účastnice vypořádat v odůvodnění územního plánu i tehdy, když stěžovatelka námitky neuplatnila. Pořizovateli územního plánu byly potřeby stěžovatelky známy, neboť stěžovatelčina advokátka JUDr. Bludská se obrátila na vedlejší účastnici se svým podáním. Krajský soud dospěl k závěru, že územní plán je nepřezkoumatelný, neboť z něj nejsou patrny důvody přijaté regulace. Bylo pouze patrné, že plán převzal návrh stěžovatelčina souseda, nejsou však objasněny důvody, proč byla tato regulace do územního plánu vtělena. 5. Vedlejší účastnice napadla zmíněný rozsudek krajského soudu kasační stížností. V době mezi zrušením části územního plánu krajským soudem a mezi rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti stavební úřad vydal na stěžovatelčinu stavbu nové dodatečné stavební povolení ze dne 14. 11. 2019 č. j. 178/2015-95/M a krajský úřad zamítl odvolání stěžovatelčina souseda a toto dodatečné stavební povolení potvrdil rozhodnutím ze dne 20. 3. 2020 č. j. 046154/2020/KUSK. Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba vedená u krajského soudu pod sp. zn. 43 A 40/2020, o níž v době rozhodování Ústavního soudu o nynější věci dosud nebylo rozhodnuto. 6. O kasační stížnosti ve věci návrhu na zrušení územního plánu rozhodl Nejvyšší správní soud dne 31. 3. 2021 napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 54 A 205/2018-100 (bod 4.). Konstatoval, že neuplatnění námitek nemá vliv na aktivní procesní legitimaci stěžovatelky k podání návrhu na zrušení územního plánu, má však vliv na úspěšnost takového návrhu (aktivní věcnou legitimaci). Mohla-li dotčená osoba při přiměřené péči o svá práva podat námitky proti připravovanému územnímu plánu a bez objektivních důvodů tak neučinila, nemůže soud bez vážných důvodů porušit právní jistotu dalších osob, které územní plán respektují. Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by takové vážné důvody měla stěžovatelka, která námitky nepodala. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Aos 4/2012, na který odkazoval krajský soud, se týkal případu, kdy zásah územního plánu do práv dotčené osoby byl pro pořizovatele územního plánu předvídatelný, byl velké intenzity a namířen jen proti jedné osobě (územní plán tehdy stanovil požadavek zřízení průchodu přes stavbu, který znemožnil využít velkou část přízemí dvojpodlažního domu). Výšková regulace staveb v posuzovaném územním plánu však nebyla namířena jen proti stěžovatelce, ale obecně proti všem vlastníkům, proto je na věc uvedený rozsudek podle Nejvyššího správního soudu nepřiléhavý. V procesu přijímání územního plánu uplatnila JUDr. Bludská připomínku, v níž navrhovala požadavek na maximálně dvě podlaží a maximální výšku stavby 10 m. V této připomínce se nezmiňuje, že by JUDr. Bludská zastupovala stěžovatelku, nepřipojila ani plnou moc. Připomínku uplatňoval i stěžovatelčin soused, který navrhoval maximální výšku 9 m. Připomínky vzala vedlejší účastnice na vědomí a po jejich projednání stanovila v územním plánu z roku 2018 maximální výšku 8,5 m a požadavek jednoho podlaží. Se zmíněnými připomínkami se vypořádala v míře podrobnosti obdobné jako u jiných připomínek. Za situace, kdy stěžovatelka neuplatnila námitku, lze mít nižší nároky na odůvodnění územního plánu. Těmto nárokům územní plán podle Nejvyššího správního soudu dostál, neboť požadavek na jednopodlažní objekty a maximální výšku staveb 8,5 m byl odůvodněn respektováním charakteru stávající zástavby a urbanistické struktury nepravidelně uspořádané vesnické zástavby a potřebou její ochrany před vznikem negativních dominant v podobě výškově a hmotově neodpovídající zástavby. 7. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu vydal krajský soud napadený rozsudek, jímž zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení části územního plánu. Vycházel přitom ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka tvrdí, že se na jejích pozemcích, na které dopadá úprava v územním plánu, nacházel dvojpodlažní dům z 19. století. Na základě stavebního povolení provedla rekonstrukci, při které bylo pro špatný technický stav domu nutno jeho část zbourat a postavit znovu. Odstranění a nová výstavba odpovídaly stavebnímu povolení. Nyní hrozí, že v důsledku územního plánu bude stěžovatelka muset stavbu ubourat. Pro úpravu v územním plánu nebyl důvod, neboť se v daném území nachází budovy o dvou podlažích. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice při vydávání územního plánu zneužila svou pravomoc ve prospěch jejího souseda. 9. Stavební povolení ze dne 3. 1. 2014 (bod 2.) byl