IV.ÚS 2087/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2087/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, sídlem Střelecká 437/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 8 Tdo 264/2021-4632, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 2 To 67/2020-4555 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2020 č. j. 17 T 29/2018-4509, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným v bodě 1. pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a v bodě 2. přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Za přečin pomluvy ho odsoudil podle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 6 T 64/2019, podle § 279 odst. 3 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věcí v rozsudku popsaných. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu okresního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku trest neukládal a podle § 44 trestního zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na tresty pravomocně uložené rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 T 22/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 6 To 27/2017. Rozhodl též o náhradě škody. 3. Podle krajského soudu předmětná trestná činnost spočívala v tom, že stěžovatel jako jednatel a společník obchodní společnosti A (dále jen "A"), v úmyslu neoprávněně obohatit tuto společnost nechal vyhotovit barevnou kopii konkretizované blankosměnky, kterou vydával za originál, rukopisně do ní doplnil směnečnou sumu a datum splatnosti a přesně nezjištěného dne na začátku roku 2006 ji předložil k zaplacení poškozenému Z. Š. Dále do originálu téže blankosměnky rukopisně doplnil směnečnou sumu a datum splatnosti, ačkoli věděl, že obchodní společnost B (dále jen "B") neodstoupila účinně od leasingové smlouvy s J. D. - C a že není oprávněn do blankosměnky doplnit žádnou směnečnou sumu ani datum splatnosti. Na základě takto vyplněné směnky podal dne 29. 4. 2010 jménem A u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalovaným J. D., B. B. a Z. Š., jímž se domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč, avšak toto řízení bylo usnesením městského soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 23 Cm 149/2010-8 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 12 Cmo 81/2012-119 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dále jako jednatel obchodní společnosti D (dále jen "D") v úmyslu poškodit pověst poškozeného Z. Š., a to jak v běžném občanském životě, tak u jeho obchodních partnerů, a pomstít se mu za jeho vzájemné neshody, na základě vědomě nepravdivých skutečností a bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dne 3. 8. 2010 podal u krajského soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči Z. Š., v němž nepravdivě uvedl údajné splatné pohledávky D za poškozeným, jež měly vzniknout na základě bezdůvodného obohacení poškozeného při konkretizovaných prodejích vozidel, současně uvedl i další údajné splatné závazky poškozeného, a to jednak vůči němu samotnému jako fyzické osobě ve výši 100 000 Kč z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy, na základě žaloby na ochranu osobnosti podané u krajského soudu pod sp. zn. 11 C 45/2010, jednak vůči L. Z. ve výši 2 500 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a jednak vůči A ve výši 10 000 000 Kč z titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky. Na základě tohoto insolvenčního návrhu bylo usnesením krajského soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010 zahájeno proti Z. Š. insolvenční řízení, což bylo soudem téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku spolu s výzvou, aby další věřitelé dlužníka přihlásili své pohledávky. Dne 12. 8. 2010 jako jednatel A přihlásil do tohoto insolvenčního řízení údajnou pohledávku této společnosti ve výši 10 000 000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 1 918 356,20 Kč z titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky a dne 18. 3. 2013 podal jménem A vůči poškozenému v tomtéž řízení další insolvenční návrh, v němž znovu uvedl údajnou pohledávku této společnosti ve výši 10 000 000 Kč, opět z titulu stejné neoprávněně doplněné blankosměnky. Stěžovatel si byl vědom, že všechny tyto pohledávky fyzických i právnických osob za Z. Š. jsou smyšlené a zcela neopodstatněné, a zároveň věděl, že zahájení insolvenčního řízení s uvedením těchto smyšlených dluhů Z. Š. bude krajským soudem zveřejněno prostřednictvím internetu; v následujícím období pak průběžně činil další kroky k udržení insolvenčního řízení v běhu s cílem dosáhnout vydání rozhodnutí o úpadku poškozeného, předkládal soudu svá vyjádření, doklady, podával opravné prostředky a podobně, a to až do chvíle, kdy bylo insolvenční řízení skončeno zamítnutím návrhu usnesením krajského soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. KSCB 26 INS 8718/2010-A-123 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 1 VSPH 2257/2014-A-146. 4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením z podnětu odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku o zabrání věci rozhodl tak, že podle § 259 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vyhradil rozhodnutí krajského soudu podle § 230 odst. 2 trestního řádu do veřejného zasedání. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, toliko mechanicky převzaly účelovou právní konstrukci, kterou orgány činné v trestním řízení vytvořily, nedbaly na jeho obhajobu poukazující na to, že jde o věc vycházející z komplikované problematiky vyplňování směnek a odstoupení od smlouvy ve složitém obchodněprávním případu, a na tomto základě založily závěr o jeho vině. 7. Ke skutku pod bodem 1. stěžovatel uvádí, že subjektivní stránka u předmětného zločinu byla nesprávně založena na tom, že věděl, že nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy a že nemůže do předmětné blankosměnky doplnit žádné datum splatnosti ani směnečnou sumu, ač tyto skutečnosti nebyly řádně objasněny a z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly. Soudy nebraly do úvahy jeho výtky a on jako laik nedokázal provést bezchybný právní výklad tohoto složitého problému. 8. Stěžovatel má za to, že se soudy nezabývaly tím, že při uzavírání leasingové smlouvy došlo k podvodu u leasingového dlužníka, a tedy z hlediska občanského práva bylo třeba tento úkon považovat za neplatný. Leasingový věřitel přitom rezignoval na minimální kontrolu předmětu leasingu. Leasingová smlouva i dohoda o směnečném vyplňovacím právu nemají pro