IV.ÚS 209/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 209/06 ze dne 11. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. Ch., zastoupené Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenkova 486/8, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46. Z obsahu ústavní stížnosti, z odůvodnění napadnutého rozhodnutí a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ("dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2003, č. j. 8 C 62/89-693, bylo ve věci vypořádání společného jmění manželů rozhodnuto tak, že se dům č.p 935 na pozemku parc. č. 113/2 v obci Praha, k.ú. Podolí, zapsaný na listu vlastnictví č. 170, přikazuje do výlučného vlastnictví Ing. J. Ch. (dále jen "vedlejší účastník"). Současně byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 000 838 Kč. Rozsudkem městského soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 11 Co 433/2003, bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno. Na návrh stěžovatelky obvodní soud usnesením ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, nařídil výkon rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 4. 2003, č. j. 8 C 62/89-693, formou zřízení soudcovského zástavního práva k předmětné nemovitosti a zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, podal vedlejší účastník odvolání s odůvodněním, že exekuční titul byl v mezidobí zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2005, č. j. 22 Cdo 1135/2005-828. Stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka konstatovala, že dle jejího názoru jsou za daných okolností splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Městský soud následně vrátil spis bez věcného vyřízení obvodnímu soudu, když dospěl k závěru, že podání vedlejšího účastníka, označené jako "odvolání", je třeba posuzovat dle obsahu jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Dne 18. 10. 2005 pak vedlejší účastník podal návrh výslovně označený jako návrh na zastavení exekučního řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 4. 1. 2006, č. j. 45 E 435/2005-41, byl výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech zastaven a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů exekučního řízení napadl vedlejší účastník odvoláním, jemuž bylo usnesením městského soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, vyhověno a rozhodnutí obvodního soudu bylo změněno tak, že se vedlejšímu účastníkovi přiznává právo na náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 3 243 Kč a současně i nákladů odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč. Městský soud interpretoval vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení obvodního soudu ze dne 19. 7. 2005, č. j. 45 E 435/2005-15, jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a konstatoval existenci dvou důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, a to důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. b) a důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž důvod uvedený pod písm. c), tzn. zastavení výkonu rozhodnutí, navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení, měl dle jeho názoru přednost. Dle městského soudu z procesního hlediska zavinila zastavení řízení stěžovatelka, proto byla zavázána k úhradě nákladů řízení. Usnesení městského soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, napadla stěžovatelka svou ústavní stížností. V ní namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že jí postupem dle § 210 odst. 1 občanského řádu a § 214 odst. 2 písm. e) téhož předpisu znemožnily reagovat na odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení a uplatnit svou procesní argumentaci. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 202/03, IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05 a III. ÚS 639/06. Stěžovatelka dále popsala okolnosti, za nichž podávala návrh na nařízení exekuce a vyjádřila přesvědčení, že městský soud vyložil ustanovení § 271 občanského soudního řádu zjevně nesprávně a v její neprospěch, když se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolával na skutečnost, jež nemá oporu v obsahu spisu. Stěžovatelka nikdy nepodala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a i v případě, že by takovýto návrh podán byl, nemělo by to žádný relevantní význam, neboť důvody zastavení výkonu rozhodnutí jsou posuzovány "z hlediska procesního zavinění oprávněné před nařízením exekuce nebo při jejím provádění". Stěžovatelce v tomto směru nebylo možno nic vytknout, neboť návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán důvodně, přičemž skutečnost, že exekuční řízení muselo být zastaveno, nemá na oprávněnost nároku stěžovatelky na náhradu nákladů exekučního řízení žádný vliv. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud České republiky usnesení městského soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 Co 36/2006-46, zrušil a uložil mu povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Městského soudu v Praze, č. j. 14 Co 36/2006-46. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v odvolacím řízení dle jeho názoru nedošlo. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 271 občanského soudního řádu dle zásady procesního zavinění, přičemž výklad citovaného ustanovení odpovídal ustálené judikatuře. Co se týče námitky stěžovatelky, že tato se nemohla k odvolání vedlejšího účastníka vyjádřit a že bylo rozhodováno bez nařízení jednání, je třeba zdůraznit, že odvoláním byl napaden toliko výrok o nákladech řízení. V takovém případě platí dle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu zásada neveřejnosti jednání, a to i tehdy, jestliže je měněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Stejně tak i postup obvodního soudu, který nedoručil stěžovatelce odvolání vedlejšího účastníka, byl v souladu s ustanovením § 210 občanského soudního řádu. Zákon neukládá soudu povinnost doručovat opisy odvolání dalším účastníkům řízení, jestliže usnesením, proti němuž odvolání směřuje, nebylo rozhodnuto ve věci samé, což je i případ, kdy odvolání směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka sama s rozsudkem městského soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, nesouhlasila a podala proti němu dovolání, které bylo ze zákona přípustné, bylo tedy zřejmé, že se jím dovolací soud bude věcně zabývat. Bylo proto na místě, aby stěžovatelka vyčkala výsledku dovolacího řízení, které sama iniciovala, a nikoliv aby podávala návrh na výkon rozhodnutí, když musela být srozuměna s tím, že v souvislosti s tímto návrhem vzniknou náklady, které bude třeba uhradit. Ve vztahu k postupu soudu vedlejší účastník uvedl, že jak stěžovatelka samotná, tak i její právní zástupce, měli přístup k soudnímu spisu a nic jim nebránilo v tom, aby toto své právo realizovali a do spisu nahlédli. Jestliže bylo vykonávací řízení zastaveno pro nedostatek právního titulu, když zrušení tohoto titulu sama stěžovatelka iniciovala, bylo logické, že bylo třeba rozhodnout o nákladech řízení a že tyto musela uhradit stěžovatelka. Vedlejší účastník měl za to, že ústavní stížnost stěžovatelky by měla být odmítnuta, neboť Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a stěžovatelka mohla zvolit jiné, vhodnější prostředky, k ochraně svých práv. Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, doručenou Ústa