IV.ÚS 209/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 209/07 ze dne 17. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) E. V. a b) J. Gr., obou zastoupených JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. března 2006 č. j. 10C 195/2001-180 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 8 Co 537/2006-196, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a 1. J. Z. a 2. M. Z. jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 19. ledna 2007 napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě stěžovatelek o ochranu vlastnického práva s tvrzením, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádějí, že se žalobou domáhaly odstranění stavby, která byla zřízena na jejich pozemku žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem) bez stavebního povolení i souhlasu vlastníků, dále toho, aby se zdrželi užívání studny a sklepa rovněž se nacházejících na pozemku stěžovatelek. V původním rozhodnutí soud prvního stupně stěžovatelkám vyhověl, jeho rozhodnutí však bylo odvolacím soudem zrušeno, přičemž odvolací soud zavázal v dalším soud prvního stupně zabývat se otázkou (vydržení práva mít stavbu na cizím pozemku dle § 130 obč. zák.), která dosud v řízení nezazněla. Tento argument využili následně žalovaní, kteří však až doposud svou obranu na vydržení nestavěli a nepředkládali v tomto ohledu soudu ani žádné důkazy. Ovšem ani poté, co jej uplatnili, nepředložili okresnímu soudu ke svým tvrzením žádné důkazy ve vztahu k získání vlastnického práva k cizím nemovitostem formou institutu vydržení podle občanského zákoníku. Přesto odvolací soud odvolání podanému stěžovatelkami nevyhověl, přičemž ani v jeho rozhodnutí, ani v rozhodnutí soudu prvního stupně není přesvědčivě zdůvodněno, ve které době mělo k vydržení vlastnického práva žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem) dojít, ani z čeho je dovozována jejich dobrá víra. Naopak soudy dle stěžovatelek nepovažovaly za potřebné vyjádřit se k jejich námitkám stran běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, a omluvitelnosti omylu držitele v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (stěžovatelky poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a odborné články JUDr. Spáčila). Takový postup má dle stěžovatelek za následek zásah do jejich ustavně zaručených práv, proto navrhují, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jakož i spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 10 C 195/2001. Okresní soud ve Vsetíně ve svém vyjádření popřel, že by v řízení došlo k porušení ústavních práv stěžovatelek. Aniž by učinil jakýkoliv procesní návrh, odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozsudku. Krajský soud v Ostravě rovněž vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatelek zaručené ústavním pořádkem. Proces byl dle něj veden podle zákonných předpisů a ostatně stěžovatelky namítají v podstatě pouze to, že soudy obou stupňů přihlédly k obraně žalovaných (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem), která byla uplatněna ohledně vydržení věcných práv až v průběhu řízení, a dále, že rozsudky soudů obou stupňů nebyly náležitě odůvodněny. Krajský soud poukazuje na to, že dle běžné judikatury rozhodujícího senátu lze v rozsudku odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně zcela, či zčásti, pokud se s ním odvolací soud ztotožňuje, jak se stalo v tomto případě. Rozsudek odvolacího soudu tak považuje za dostatečně odůvodněný v souladu s ust. § 157 o. s. ř. Námitku, že žalovaní se zpočátku nebránili poukazuje na vydržení práv, považuje odvolací soud za právně bezvýznamnou. Tato námitka vyplývala po věcné stránce z obsahu jejich přednesů, přičemž nebylo třeba, aby žalovaní uvedli, pod který institut hmotného práva jimi tvrzené skutkové okolnosti podřazují a tvrzení žalovaných v tomto směru nebylo ani v rozporu s principem neúplné apelace, neboť bylo učiněno před tím, než věcně rozhodl soud I. stupně. Krajský soud tedy navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Ústavní soud zaslal vyjádření obou účastníků na vědomí stěžovatelkám, k těmto vyjádřením však již repliku neučinily. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podaly u Okresního soudu ve Vsetíně dne 8. srpna 2001 žalobu na ochranu vlastnického práva, v průběhu řízení postupně měněnou ke konečnému návrhu, aby žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) byla společně a nerozdílně uložena povinnost: a) odstranit stavbu dřevěné kůlny na p. č. 2298 v obci a k. ú. Karolinka b) vyklidit zemní sklep na p. č. 2301/6 v obci a k. ú. Karolinka a vydat žalobkyním (stěžovatelkám) klíč od tohoto sklepa c) zdržet se užívání studny na p. č. 2301/6 v k. ú. a obci Karolinka, a d) vydat žalobkyním (stěžovatelkám) klíč od přístřešku nad studnou shora označenou e) odstranit kanalizaci - flexibilní děrovanou drenážní trubku žluté barvy z p. č. 2301/6 v k. ú. a obci Karolinka. Rozsudkem ze dne 9. července 2004 č. j. 10 C 195/2001-126 okresní soud návrh uvedený pod písm. a), b), c) a d) zamítl (výrok sub. I.) a uložil žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) povinnost společně a nerozdílně odstranit kanalizaci - flexibilní děrovanou drenážní trubku, žluté barvy, z p. č. 2301/6 v obci a kat. území Karolinka, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok sub. II.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu (výrok sub. III). K odvolání podanému stěžovatelkami proti výrokům sub. I. a III. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. ledna 2005 č. j. 8 Co 749/2004-137 rozhodnutí soudu prvního stupně v obou napadených výrocích zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 3. března 2006 č. j. 10 C 195/2001-180 soud prvního stupně žalobu na uložení povinností uvedených shora pod body a), b), a c) znovu zamítl (výrok sub. I.) a uložil žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) povinnost společně a nerozdílně vydat žalobkyním (stěžovatelkám) klíč od přístřešku nad studnou shora uvedenou pod písm. c) návrhu [rozsudkem označenou ve výroku I. písm. c)] do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu (výrok sub. III). Okresní soud vyšel mj. ze zjištění, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 2297, 2298 a parc. č. 2301/6 v obci a k. ú. Karolinka na základě usnesení soudu ve věci projednání dědictví z 12. 12. 1997 (vlastnický podíl na uvedených pozemcích u každé z nich činí 3/12), žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) jsou vlastníci pozemku parc. č. 2299, na němž stojí jejich chata (č. p. 407), uvedené nemovitosti nabyli kupní smlouvou v roce 1980. V kupní smlouvě je přitom uvedeno, že p. č. 2299 a stav. plocha - dům č. 407 se prodávají "se sklepem, chlévem, stodolou, stromy a porosty". Z výpovědi účastníků pak soud zjistil, že vedlejší účastníci užívají a zamykají sklep i studnu, nacházející se na p. č. 2301/06 a v 80. letech (nejpozději v roce 1983-84) zbourali chlév a stodolu nacházející se na pozemku p. č. 2298 a na původních základech postavili (bez stavebního povolení) kůlnu. Nesporné přitom mezi účastníky bylo, že vlastníci či uživatelé domu č. p. 407 vždy odebírali vodu ze studny na p. č. 2301/6, neboť blíže domu nebyl jiný zdroj vody (od roku 1994-95 vedlejší účastníci studnu uzamykali). Pochybnosti o vlastnictví a užívacích právech vedlejších účastníků začaly vznikat až poté, co se stěžovatelky staly vlastnicemi nemovitostí. Soud posoudil zjištěnou situaci podle § 130 odst. 1, § 134 odst. 1, § 151n a § 151o obč. zák. a dospěl k závěru, že - vedlejší účastníci jsou vlastníky sporné kůlny na poz. 2298, neboť ji zbudovali v osmdesátých letech na základech bývalého chléva a stodoly, přičemž právo mít stavbu na cizím pozemku odvozovali z vlastnictví původních nemovitostí, které po jejich koupi pro nevyhovující stav museli rozebrat. Soud dovodil, že žalovaní byli v dobré víře, že mají právo na cizím pozemku rekonstruovat svou nemovitost a svou dobrou víru opírali o vlastnictví původních staveb, ostatně ohledně stavby nové kůlny nebylo nikdy nic ze strany vlastníků pozemků namítáno. K problémům došlo až v roce 1994, v té době však již vedlejší účastníci právo odpovídající věcnému břeme