IV.ÚS 209/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 209/23 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Bakošové, zastoupené advokátem JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 6 As 175/2022-28, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2022 č. j. 78 A 13/2020-55, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 27. května 2020 č. j. SBS 15604/2020/ČBÚ-22 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 13. března 2020 č. j. SBS 22996/2018/OBÚ-04/6, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i to, že došlo k porušení zákazu dvojího potrestání za tentýž čin podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti a skutečnost, že se Ústavní soud obdobnou ústavní stížností (jiného stěžovatele, zastoupeného týmž advokátem) již zabýval a rozhodl o ní usnesením ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 10/23 (dostupným na https://nalus.usoud.cz), postačí pouze stručně uvést následující skutečnosti vyplývající z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí. Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí správní trest pokuty ve výši 4 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se měla přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" vědomě a úmyslně neoprávněně vnikla do dolu Bílina. Vniknutím do důlního díla měla stěžovatelka ohrozit veřejný zájem na hospodárném a bezpečném dobývání výhradních ložisek chráněných horním zákonem. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") na základě odvolání stěžovatelky potvrdil napadené rozhodnutí OBÚ. 3. Proti rozhodnutí ČBÚ podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústní nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Krajský nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že v jejím případě správní orgány porušily zásadu ne bis in idem, navzdory tomu, že stěžovatelka byla příkazem Městského úřadu Litvínov (dále jen "městský úřad") ze dne 8. 11. 2018 č. j. MELT/70158/2018 uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o právu shromažďovacím"), kterého se měla dopustit tím, že téhož dne v prostoru lomu Bílina nesplnila pokyn policisty udělený na základě § 8 odst. 4 zákona o právu shromažďovacím, sloužící k zajištění účelu shromáždění, čímž ohrozila zájmy směřující k odstranění rozporů při střetu různých práv a k ochraně veřejného pořádku, zdraví a majetku. Krajský soud zdůraznil, že "i přes časovou a místní souvislost mezi oběma shora uvedenými jednáními je z oznámení o přestupku ze dne 18. 7. 2018 č. j. KRPU-133158-8/PŘ-2018-040920... zřejmé, že oba přestupky byly spáchány jak odlišným jednáním, tak s odlišným následkem. Zatímco přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) horního zákona se žalobkyně dopustila tím, že neoprávněně vnikla do důlního díla, přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o právu shromažďovacím se dopustila až následně v době, kdy se již nacházela v důlním díle a neuposlechla výzvu Policie České republiky, aby je opustila. Spácháním přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) horního zákona žalobkyně ohrozila veřejný zájem na hospodárném a bezpečném dobývání výhradních ložisek chráněných horním zákonem, zatímco spácháním přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o právu shromažďovacím ohrozila zájmy směřující k odstranění rozporů při střetu různých práv a k ochraně veřejného pořádku, zdraví a majetku... v tomto případě se jedná o vícečinný souběh přestupků, tudíž nebyla porušena zásada ne bis in idem a námitka není důvodná" (bod 31 odůvodnění). 4. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že nedošlo k prokázání přestupku, když nebyla řádným způsobem zjištěna její totožnost (bod 32 a násl. odůvodnění). Shledal, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vycházely přitom z přípustných důkazů, resp. podkladů pro rozhodnutí. Poznamenal dále, že nebyly zjištěny zvláštní okolnosti natolik snižující nebezpečnost přestupkového jednání, že by materiální znak přestupku zcela vymizel (bod 41 odůvodnění) a nepřípadnou shledal rovněž námitku stěžovatelky ohledně práva na odpor podle čl. 23 Listiny. 5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že "skutkovou podstatu (přesněji řečeno její formální znaky) přestupku podle horního zákona stěžovatelka naplnila již tím, že vnikla do důlního díla, kam je vstup zakázán. Neuposlechnutí výzvy policisty přitom nebylo součástí tohoto jednání nutnou ke vzniku odpovědnosti za přestupek ani nebylo stěžovatelce kladeno k tíži jako přitěžující okolnost. Zákaz vstupu do důlního díla nebyl dán výzvou policisty (který na něj mohl pouze upozorňovat) a stěžovatelce musel být patrný i bez jeho výzvy, neboť o něm informovaly výstražné tabulky umístěné v předpolí lomu Bílina na dohled od sebe a spojené výstražnou páskou (jak je uvedeno v rozhodnutí OBÚ, přičemž stěžovatelka tuto skutečnost nezpochybňovala)" (bod 19). Jednání stěžovatelky postižené příkazem městského úřadu a jednání, za něž byla postižena rozhodnutím OBÚ, proto nelze považovat za tentýž skutek, a nemohlo tak dojít k porušení zásady ne bis in idem (bod 21 odůvodnění). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky o absenci materiální stránky přestupku a výkonu práva na odpor podle čl. 23 Listiny (body 24 až 40). Poukázal mimo jiné na to, že postih neoprávněného vniknutí do důlního díla, kam je vstup zakázán, sleduje legitimní cíl, a že vniknutí do důlního díla nebylo jedinou možností, jak mohla stěžovatelka svůj názor vyjádřit, když proti těžbě hnědého uhlí mohla protestovat i jinde a jinak. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (bod 1 výše). S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva argumentuje tím, že v nyní posuzované věci byla nepřípustně znovu potrestána za tentýž skutek a došlo tak k porušení zásady ne bis in idem. Správní orgány přitom nezpochybňovaly, že jde o jeden skutek; s odlišením skutků co do jednání přišel až krajský soud. Jeho závěry, které převzal Nejvyšší správní soud, nemají oporu ve správním spise. Stěžovatelka rovněž namítá, že ji správní orgány nedostatečně ztotožnily a její vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Konečně uvádí, že popsaným jednáním nebyl naplněn materiální znak přestupku. Stěžovatelka se účastnila protestu proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje životní prostředí, nadto za situace, kdy jiné právní a politické nástroje nejsou efektivní. Posuzované jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má podle ní projevit v hodnocení materiálního znaku přestupku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkov