IV.ÚS 2090/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2090/20 ze dne 8. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALCOR, s. r. o., sídlem Masarykova 1148, Zlín, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 10 Afs 242/2018-40 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2018 č. j. 31 Af 91/2016-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je obchodní společností zabývající se mj. poskytováním software, zpracováním dat, službami databank, správou sítí a projektováním elektrických zařízení. Se svým tehdejším jednatelem, jako zhotovitelem, uzavřela dne 1. 10. 2003 smlouvu o díle spočívajícím v "implementaci a specializaci počítačových programů, jejich opravách, úpravách a údržbě, školení uživatelů programů o programovém vybavení a jiných úkonech souvisejících se zaváděním počítačových systémů do provozu, a to na základě dílčích objednávek či zadání." Dne 25. 2. 2016 Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovatelce dvěma dodatečnými platovými výměry daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2012 a 2013 ve výši 165 585 Kč a 228 043 Kč, neboť podle něj byly příjmy jednatele z uvedené smlouvy o díle příjmem ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Nadto byla stěžovatelka povinna zaplatit penále ve výši 33 117 Kč, resp. 45 608 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník svými dvěma rozhodnutími ze dne 27. 10. 2016 uvedené platební výměry změnil tak, že dodatečně doměřil stěžovatelce daň ve výši 207 255 Kč, resp. 312 817 Kč a penále ve výši 41 451 Kč, resp. 62 563 Kč. Pro prokázání tvrzení, že v daném období vytvořil jednatel stěžovatelky dílo (počítačový program), a že proto jde o natolik specifickou činnost, že ji je nutné považovat za samostatnou, stěžovatelka předložila v odvolacím řízení části zdrojových kódů v jazyce C++, avšak bez záhlaví, názvu, označení autora nebo data vytvoření. Ani na výzvu stěžovatelka nepředložila jiné podklady, neuvedla, jaká konkrétní díla jednatel stěžovatelky v daných obdobích vytvořil. Neprokázala-li stěžovatelka podle vedlejšího účastníka existenci autorských děl jejího jednatele, natož za daná zdaňovací období, a všechny důkazy nasvědčovaly tomu, že stěžovatelka ve skutečnosti fakturovala práci jejího jednatele pro ni, příjmy jednatele stěžovatelky podle faktur z uvedené smlouvy o díle posoudil vedlejší účastník jako ze závislé činnosti. 4. Proti uvedeným dvěma rozhodnutím vedlejšího účastníka podala stěžovatelka dne 16. 12. 2016 dvě samostatné žaloby ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vedené pod sp. zn. 31 Af 91/2016 a sp. zn. 31 Af 92/2016. V žalobách stěžovatelka zpochybnila závěr orgánů finanční správy o činnosti svého jednatele jako o činnosti závislé. Činnost vykonával sám, na svoji odpovědnost, na svoje náklady, šlo o činnost jedinečnou. Jednatel, ani sama stěžovatelka nikdy neměli v úmyslu jakkoli se obohatit. Stěžovatelka v obou věcech souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, a proto krajský soud bez nařízení jednání napadeným rozsudkem uvedené věci spojil ke společnému projednání (výrok I.) a žaloby zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. A IV.) 5. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítala v ní, že zaprvé, krajský soud chybně postupoval, rozhodl-li o sloučení věcí až výrokem I. napadeného rozsudku a nerozhodoval samostatným usnesením, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2006 č. j. 7 Afs 41/2005-45. Nadto pro spojení věcí ani nebyly dány zákonné podmínky. Zadruhé, řízení před krajským soudem je zatíženo vadou spočívající ve vydání věci bez nařízení jednání. Podle stěžovatelky měl krajský soud po spojení věcí znovu vyžadovat její souhlas; jí vyslovený dřívější souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání se nemohl vztahovat na spojené řízení. Zatřetí, stěžovatelka nesouhlasila s tím, že činnost jejího jednatele krajský soud zhodnotil jako závislou činnost. 6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem, v části proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou. Zaprvé uvedl, že rozhodnutí o spojení věcí rozsudkem nebylo nezákonné, neboť chybná forma rozhodnutí je vadou, která nemá na zákonnost rozhodnutí ve věci vliv. I samotné spojení věcí bylo namístě, neboť skutkové okolnosti i právní důvody vydání platebních výměrů byly téměř totožné. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje stejnou právní argumentaci o věci samé k oběma zdaňovacím obdobím (platebním výměrům). Zadruhé, rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nepředstavuje podle Nejvyššího správního soudu vadu řízení, neboť stěžovatelka udělila souhlas k rozhodnutí o každé ze svých žalob, svůj souhlas za celou dobu neodvolala, v rozhodnutí bez nařízení jednání není rozdíl po spojení věcí a před ním. Ani stěžovatelka rozdíl nijak nevysvětluje. Zatřetí, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením činnosti jednatele stěžovatelky jako činnosti závislé, nikoli samostatné. Stěžovatelka nepředložila ani v řízení o kasační stížnosti žádné důkazy, ze kterých by bylo možné učinit závěr, že uvedené faktury se pojí s vytvořením určitého autorského díla, jednatel stěžovatelky konal činnost pro stěžovatelku soustavně a dlouhodobě, použití § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů bylo přiléhavé. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka zaprvé trvá na tom, že postup krajského soudu při spojení věcí byl nezákonný, nerozhodl-li o něm samostatným usnesením. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2006 č. j. 7 Afs 41/2005-45, podle kterého jde o vadu řízení. Nadto má každá věc "své individuální aspekty z hlediska právní argumentace, např. běh promlčecí doby", a proto stěžovatelka nesouhlasí ani se spojením věcí jako takovým. 8. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že krajský soud postupoval nezákonně, vydal-li rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. Stěžovatelka souhlas neudělila pro spojenou věc, souhlas nelze rozšiřovat i na uvedenou procesní situaci, jde o zneužití institutu souhlasu účastníka soudního řízení správního s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Nadto podle stěžovatelky existovala potřeba nařídit jednání i přes jí projevenou vůli. Krajský soud neúplně zjistil skutkový stav, měl nařídit jednání a na něm stěžovatelku poučit, že neunáší důkazní břemeno. Stěžovatelka by se dozvěděla o požadavcích soudu a bez dalšího by dokazování doplnila. 9. Zatřetí, stěžovatelka považuje výklad a použití § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů provedený orgány finanční správy a správních soudů za extenzivní. Orgány veřejné moci nehodnotily konkrétní okolnosti, a proto postupovaly v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04 ze dne 20. 1. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka tvrdí, že požadavek orgánů veřejné moci na "podpis" počítačového programu je absurdní a nerealizovatelný. Skutečnost, že orgány veřejné moci nedokážou zdrojové kódy počítačových programů číst, nemůže jít k tíži stěžovatelky. I proto měl krajský soud nařídit jednání, popř. přibrat znalce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zá