IV.ÚS 2093/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2093/24 ze dne 5. 2. 2025 Smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole jako spotřebitelská smlouva   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Erychlebové, zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem, sídlem Na Zlíchově 18, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 33 Cdo 2156/2023-215, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2023 č. j. 21 Co 298/2022-164 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. října 2022 č. j. 15 C 359/2021-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AMBIS vysoká škola, a.s., sídlem Lindnerova 575/1, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou, sídlem V parku 2308/8, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 33 Cdo 2156/2023-215 porušilo základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 33 Cdo 2156/2023-215 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud poprvé řeší otázku, zda smlouva uzavřená mezi studentem a soukromou vysokou školou je smlouvou spotřebitelskou. Podle Ústavního soudu tomu tak je, proto se uplatní výjimka ze zákonné výluky civilního dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Nejvyšší soud tím, že dovolání jako objektivně nepřípustné odmítl, porušil právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). II. Popis věci a jejího procesního vývoje 2. Vedlejší účastnice je soukromá vysoká škola, která se po stěžovatelce (jako své bývalé studentce) domáhala žalobou zaplacení částky 45 800 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby 43 800 Kč). Žalobu opírala o neuhrazené školné za akademický rok 2020/2021, k jehož placení se stěžovatelka zavázala na základě smlouvy o studiu uzavřené dne 24. 8. 2020. Proti tomu se stěžovatelka ohradila. Škola jí prý neumožnila studium řádně začít, proto se rozhodla studium ke dni 6. 10. 2020 ukončit. Bránila se též tím, že smlouva o studiu je v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s právy spotřebitele. Poukázala na jednostrannost smlouvy, bez sankcí prý mohla vypovědět smlouvu pouze škola, nikoli student. Smlouva je podle stěžovatelky neplatná, soudu proto navrhla zamítnutí žaloby. 3. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodoval v této věci dvakrát. Vždy dal soukromé vysoké škole za pravdu a vyhověl žalobě. Námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Škola vystavila fakturu za školné v souladu s uzavřenou smlouvou. Stěžovatelka jej měla povinnost hradit, ať už ke studiu nastoupila, či nikoli. Právní úprava v oblasti ochrany spotřebitele na tento smluvní vztah nedopadá. Stěžovatelka se vždy odvolala, poprvé úspěšně, podruhé již nikoli. Byť stěžovatelka trvala na tom, že se v této věci použije spotřebitelské právo, Krajský soud v Praze s tím nesouhlasil a podrobněji vysvětlil, zejména odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, proč jí v dané věci nesvědčí ochrana spotřebitelských práv. 4. Stěžovatelka poté podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Dovolání podle ní splňovalo předpoklady přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu. Skutečnost, že "hodnota sporu" nedosahuje 50 000 Kč, je bez významu. Šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, proto hodnota sporu neměla vliv na přípustnost dovolání. V obsáhlé argumentaci vyčetla soudům nesprávný výklad smlouvy o studiu, nesprávný a mechanický výklad hmotného práva a špatnou práci s judikaturou, která je navíc leckde nepřiléhavá. Dále stěžovatelka podotkla, že jiný soud dospěl v obdobném případě k odlišným závěrům (citovala z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 6. 2022 č. j. 9 C 421/2021-205, kde vystupovala stejná vysoká škola). 5. Nejvyšší soud se dovoláním věcně nezabýval. Odmítl jej jako objektivně nepřípustné. Směřovalo totiž proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Nejvyšší soud vysvětlil, že výklad pojmu "služba" je v právu ochrany spotřebitele již ustálen, na evropské úrovni představuje tzv. acte éclairé, tedy otázku bez pochybností vyřešenou Soudním dvorem. Žalovaný nárok neplyne ze vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 uzavřel, že se limit 50 000 Kč uplatní v případě vysoké školy ve formě obecně prospěšné společnosti. Stejně tak posoudil nárok na úplatu za vzdělání soukromou základní školou (rozsudek ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3805/2018). Nejvyšší soud zdůraznil, že studiem na soukromé či veřejné vysoké škole občané realizují ústavou zaručené právo na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 věty první Listiny. Proto uzavřel, že "poplatky, které může veřejná vysoká škola požadovat v průběhu studia, nepředstavují přímé protiplnění za poskytnuté služby, konkrétně za zprostředkovanou výuku. Tyto poplatky reflektují podíl studenta na nákladech spojených s vysokoškolským studiem a jejich účelem není vytvářet sociální bariéry v přístupu ke vzdělání". Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by se od této ustálené judikatury měl odchýlit, byť nyní byla žalobkyní soukromá vysoká škola. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka kritizuje každé napadené rozhodnutí, proti nimž uvádí rozličné argumenty. Všem argumentům je nicméně společná otázka, zda je sporná smlouva o studiu smlouvou spotřebitelskou. Tento argument se prolíná celou ústavní stížností. 7. V prvním argumentačním okruhu stěžovatelka kritizuje nedbalou práci s judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora EU. Upozorňuje, že usnesení Nejvyššího soudu 33 Cdo 4532/2014 na nynější věc vůbec nedopadá. Usnesení se sice týkalo soukromé vysoké školy, ovšem zřízené ve formě obecně prospěšné společnosti, která své zisky musela použít výhradně na veřejně prospěšnou službu. Usnesení přísně rozlišuje poplatky podle § 58 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), na straně jedné, a poplatky podle § 59 téhož zákona, na straně druhé. Judikaturu Soudního dvora EU čtou civilní soudy špatně a vyvozují z ní mylné závěry. Zda je poskytování vzdělání službou ve smyslu práva EU, závisí na způsobu financování. Je-li činnost vzdělávací instituce financována ze soukromých prostředků, jde o službu. V takovém případě soukromá vysoká škola není součástí veřejného vzdělávacího systému. 8. Druhý argumentační okruh rozebírá systematiku čl. 33 Listiny a důsledky z něho plynoucí. Ten činí jasný rozdíl mezi jednotlivými druhy vysokých škol. Na jedné straně stojí veřejné vysoké školy, na straně druhé soukromé vysoké školy. Toto rozlišení se propisuje do zákonné právní úpravy poplatků za studium. Pro veřejné vysoké školy platí režim podle § 58 zákona o vysokých školách, pro soukromé vysoké školy režim podle § 59 téhož zákona. Nejde o zaměnitelnou právní úpravu. V této souvislosti se stěžovatelka ohrazuje proti závěru, že problematiku studijních poplatků upravuje vnitřní předpis soukromé vysoké školy. V jejím případě tomu tak nebylo. Naopak, výši, způsob placení či splatnost upravovala výhradně smlouva o studiu. Stěžovatelka upozorňuje, že soukromé vysoké školy soustavně porušují zákon: jejich vnitřní předpisy vůbec neupravují poplatky za studium. 9. Třetí argumentační okruh se týká práva na odůvodnění rozhodnutí. Stručně řečeno, stěžovatelka kritizuje způsob, jakým se civilní soudy vypořádaly s jejími argumenty. Stěžovatelka musí vědět, proč její argumentace neobstála a v čem se mýlí, čemuž civilní soudy nedostály. 10. Čtvrtý argumentační okruh namítá porušení procesních práv. Okresní soud stěžovatelku řádně nepoučil o koncentraci řízení. Nejvyšší soud taktéž nesprávně použil § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Od samotného začátku stěžovatelka namítala, že právní vztah mezi ní a soukromou vysokou školou je právním vztahem vyplývající ze spotřebitelské smlouvy. 11. Stěžovatelka doplnila ústavní stížnost hned dvakrát. V prvním doplnění (ze dne 25. 11. 2024) žádá, aby Ústavní soud zohlednil jiná rozhodnutí civilních soudů. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na vícero řízení před Ústavním soudem, která řeší stejnou právní otázku. Při této příležitosti vznáší kritiku proti jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Znovu kritizuje nedbalou práci s judikaturou. Nejvyšší soud aplikuje vlastní judikaturu tam, kde nemá. V druhém dopl