IV.ÚS 2094/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2094/22 ze dne 16. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2022 č. j. 7 To 52/2022-413, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 13/2018 se podává, že okresní soud usnesením ze dne 27. 1. 2022 č. j. 2 T 13/2018-346 rozhodl, že podle § 86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 220/2021 Sb., stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, uložený mu rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 6. 2018 č. j. 2 T 13/2018-241, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2018. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil stěžovatele pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 2. 2022 č. j. 7 To 52/2022-376 podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl jako podanou opožděně. 4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 831/22 zrušil usnesení krajského soudu pro porušení práv stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívajícím v nerespektování práva seznámit se před podáním stížnosti s písemným vyhotovením napadeného usnesení okresního soudu. 5. Krajský soud následně rozhodl napadeným usnesením, kterým stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy měly vzhledem k okolnostem věci a jeho osobě ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když podle jejich závěrů zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a přiměřeně prodloužit zkušební dobu. Obecné soudy mu bez řádného dokazování kladly k tíži, že ze škody ve výši 15 000 euro s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 1. 1. 2017 do zaplacení, kterou poškozenému způsobil zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, uhradil pouze 5 000 Kč. Stěžovatel dovozuje, že bylo povinností soudů nejprve zkoumat jeho schopnosti a možnosti splnit předmětný peněžní závazek, a to vzhledem k jeho majetkovým, osobním a zdravotním poměrům. Soudy však nezjistily, zda stěžovatel nesplnil uložené povinnosti zaviněně nebo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. Stěžovatel je poživatelem invalidního důchodu ve výši 7 953 Kč měsíčně a narodil se v roce 1960. Má za to, že vzhledem ke svým zdravotním problémům (diabetes, plánovaná operace kolene) a vyššímu věku není pro zaměstnavatele perspektivní. Jeho manželka trpí onkologickým onemocněním a léčitelce v Písku zaplatili přibližně 120 000 Kč, léčiteli v Praze cca 110 000 Kč a další peněžní prostředky uhradili léčiteli v Plzni, což rovněž negativně ovlivnilo jeho schopnost splácet dluh poškozenému. 7. Obecné soudy poukázaly na skutečnost, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 9. 2021 č. j. 3 T 71/2021-46. Podle stěžovatele však měly vzít v potaz, že vozidlem pouze "popojel" k místu bydliště, aby zkrátil chůzi své manželce, která si chtěla dojet pro léky. Soudy nepřihlédly k jeho tíživým rodinným poměrům, když jeho manželka potřebuje jeho pomoc. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 11. Námitky stěžovatele směřují proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. K tomu Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba uplatnit i při rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody, přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo [srov. usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. 12. Trestní zákoník v § 86 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi věci a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného normativního řešení se nedá dovodit povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, ačkoli odsouzený svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu. 13. K zodpovězení otázky, zda takovou relevantní příčinu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, dodržoval-li právní předpisy, plnil-li své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval-li svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval-li občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl-li se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování