IV.ÚS 2097/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2097/10 ze dne 20. 4. 2011 N 78/61 SbNU 245 K rozhodování o nákladech řízení před odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 2097/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S. proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/2009-242, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení o žalobě o zrušení společného nájmu bytu. Výrok Výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/2009-242 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí (jeho výroků II a III). Opírá se zejména o následující důvody. 2. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") vydal dne 23. února 2010 rozsudek č. j. 29 Co 553/2009-242, kterým jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. 11 C 107/2005, a to v jeho výroku II. Výrok III prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Citovaným rozsudkem rozhodl obvodní soud ve věci žaloby stěžovatelky proti žalovanému, panu V. R, jenž je v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem (dále jen "vedlejší účastník"), o zrušení společného nájmu bytu tak, že právo společného nájmu bytu se zrušuje a byt bude nadále užívat stěžovatelka (výrok I). Ve výroku II stanovil, že vedlejší účastník je povinen byt vyklidit a vyklizený předat stěžovatelce do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Výrokem III rozhodl o nákladech řízení. 4. Stěžovatelka podala podle svého tvrzení proti tomuto rozsudku odvolání a dosáhla změny výroku II rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu se svou argumentací. 5. I přesto však rozhodl městský soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech nalézacího řízení potvrdil a výrokem III svého rozsudku určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. A právě výroky II a III rozsudku odvolacího soudu vedou stěžovatelku k podání této ústavní stížnosti, neboť má za to, že tímto rozsudkem (jeho jednotlivými výroky) bylo zejména porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované jí čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"). 6. Porušení svých základních práv (svobod) shledává stěžovatelka ve skutečnosti, že městský soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatelce v postavení odvolatele nepřiznal náklady řízení odvoláním vzniklé, přestože byla ve věci úspěšná a rozsudkem odvolacího soudu dosáhla změny rozsudku soudu prvního stupně. Nadto své rozhodnutí o nákladech řízení zcela nedostatečně odůvodnil - odkázal toliko na § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. 7. Závěr stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění výroku II předmětného rozsudku Městského soudu v Praze, resp. též výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. dubna 2009 č. j. 1 C 107/2005-207, je podle ní podepřen mimo jiné například i právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. června 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339). 8. Stěžovatelka tedy uzavírá, že pokud soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl ve věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má přitom za to, že v předmětné věci musela podat odvolání, protože obvodní soud nesprávně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zajistit vedlejšímu účastníkovi náhradní byt, a proto rovněž nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. II. 9. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 evidovaný pod sp. zn. 11 C 107/2005. Zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora citovaným rozhodnutím z 29. dubna 2009 rozhodl tak, že "I. Právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k bytu ... se zrušuje a byt bude nadále užívat žalobkyně. ... II. Žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. ... III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení." 10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné plyne, že stěžovatelka se domáhala zrušení společného nájmu tam uvedeného bytu s tím, že manželství mezi ní a vedlejším účastníkem bylo rozvedeno. Vedlejší účastník se v průběhu řízení k žalobě připojil, souhlasil s tím, aby dalším nájemcem bytu byla stěžovatelka. Své vyklizení ale vázal na zajištění náhradního bytu, neboť byt, který zdědil, je nepřiměřený, navíc jej poskytl k užívání své přítelkyni se synem. Po provedeném dokazování následně obvodní soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, s tím, že výrok o nákladech odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci měli podle něj ve věci "částečný úspěch, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno." 11. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2010 č. j. 29 Co 553/ 2009-242 tak, že: "I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku. ... II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení." 12. V odůvodnění citovaného rozhodnutí soud mimo jiné dodal: "Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a nepochybil, rozhodl-li tak, jak vyplývá z výroku I rozsudku, avšak nesprávně určil, za jakých podmínek má žalovaný vyklidit sporný byt. Nevzal v dané souvislosti v úvahu, že ten je vlastníkem bytové jednotky, jež nepochybně bez ohledu na svou velikost plní funkci bytové náhrady, přičemž počet osob bydlících v ní z vůle žalovaného není pro posouzení povinnosti odvolatelky z hlediska § 712 odst. 3 věty druhé občanského zákoníku rozhodující. ... Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, jak je zřejmé z výroku I, když ve výroku III rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. ... Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn §142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ... Ve výroku I, který nebyl odvoláním napaden, zůstal rozsudek soudu prvního stupně podle § 206 odst. 2 o. s. ř. nedotčen." III. 13. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Tento soud ovšem toliko konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje s ohledem na okolnosti věci projednané pod sp. zn. 29 Co 553/2009 za důvodnou. Rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 14. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že se svého postavení vzdává. 15. Stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 16. I Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 17. Citované vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť do věci nevneslo nic nového a Ústavní soud k němu při rozhodování nepřihlížel. IV. 18. Ústavní stížnost je důvodná. 19. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout, že je v souladu s čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 20. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 21. Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), zda mu nechybí smysluplné odůvodnění, příp