IV.ÚS 2097/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2097/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 69 Co 141/2023-658, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2022 č. j. 11 C 138/2021-604 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. července 2023 č. j. 11 C 138/2021-677, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a L. M. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti (po jejím doplnění) a jejích příloh se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 11 C 138/2021-604 v řízení o určení výživného nerozvedené manželky rozhodl, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici (manželce) od 1. 10. 2021 výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, vždy k 15. dni každého měsíce předem (I. výrok), dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2022 ve výši 97 500 Kč je povinen zaplatit vedlejší účastnici do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (II. výrok), je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 24 587,20 Kč (III. výrok) a nahradit státu náklady řízení ve výši, která bude určena v samostatném usnesení (IV. výrok). Obvodní soud vyšel zejména z toho, že manželství účastníků dosud trvá, z manželství se narodil nezletilý syn, který byl svěřen do péče vedlejší účastnice, a stěžovatel na jeho výživu přispívá na základě rozhodnutí soudu od 1. 10. 2021 částku 10 000 Kč. Manželé toho času nevedou společnou domácnost, neboť se stěžovatel odstěhoval ze společné adresy v B. do P. Obvodní soud zjišťoval příjmy a výdaje každého z účastníků, přičemž dospěl k závěru, že životní úroveň manželů není shodná a jako adekvátní považoval výživné manželky ve výši 6 500 Kč. Uzavřel, že vedlejší účastnice spotřebuje veškeré své příjmy na odůvodněné potřeby, zatímco stěžovateli po odečtení pravidelných výdajů na odůvodněné potřeby zůstává stále částka, jakou si vedlejší účastnice měsíčně vydělá. 3. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2023 č. j. 69 Co 141/2023-658 potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku (I. výrok), ve II. výroku o nedoplatku na výživném jej změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 5. 2023 ve výši 130 000 Kč je stěžovatel povinen žalobkyni zaplatit ve dvou splátkách po 65 000 Kč do 31. 7. 2023 a do 30. 9. 2023 (II. výrok) a ve III. a IV. výroku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (III. výrok). Městský soud považoval skutková zjištění obvodního soudu za úplná a správná a zdůraznil, že stěžovatel pomíjí, že vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely je specifická a úzce provázaná s majetkoprávním institutem manželského práva - společným jměním, do kterého spadají i veškeré prostředky získávané každým z manželů z pracovní činnosti. Výživné pro vedlejší účastnici tak není tvořeno penězi stěžovatele, ale jde o zákonný nárok vedlejší účastnice na společných prostředcích. Vyživovací povinnost mezi manžely představuje odraz rovného postavení muže a ženy v rodině i ve společnosti (§ 687 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a tradiční zásady rovnosti před zákonem bez ohledu na pohlaví podle čl. 1 a 3 Listiny. Městský soud uvedl, že byť mají účastníci odlišné představy na trávení času, realizaci koníčků, zájmů a nedokáží se v tomto ohledu shodnout, nejde o překážku, která by vedlejší účastnici bránila, aby využívala část společných peněz podle svých představ a uvážení, když navíc podle zjištění soudu nevede nemravný způsob života, jak stěžovatel namítá. Městský soud naopak uvedl, že to byl stěžovatel, kdo z vlastního rozhodnutí opustil společnou domácnost a odstěhoval se do P., a to společně s kolegyní, která ho do P. následovala. Stěžovatel tak z vlastního rozhodnutí navýšil své životní náklady. Městský soud vzal za prokázané, že jsou splněny zákonem předpokládané důvody pro stanovení výživného mezi nerozvedenými manžely, neboť životní úroveň manželů není shodná, když vedlejší účastnice má k dispozici na úhradu svých životních nákladů výrazně nižší finanční prostředky než stěžovatel, ačkoli jde o prostředky společné. 4. Posléze obvodní soud napadeným usnesením v návaznosti na III. výrok rozsudku městského soudu uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení ve výši 110 642,40 Kč, z toho 24 587,20 Kč vedlejší účastnici a 86 055,20 Kč státu na účet obvodního soudu, to do tří dnů od právní moci usnesení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a svými námitkami rozporuje především soudy zjištěnou (ne)stejnou životní úroveň mezi manžely. Má za to, že soudy přistoupily k určení vyživovací povinnosti nesprávně a formalisticky, neboť princip stejné životní úrovně neznamená "mechanickou" rovnost mezi manžely, kterou by bylo možné vyvozovat jen z jejich výdělků. Soudy měly při určení výživného přihlédnout k odůvodněným potřebám vedlejší účastnice, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele [s odkazem na usnesení ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3026/14 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://naus.usoud.cz)]. Námitkami převážně skutkové povahy hodnotí konkrétní nákladové a výdajové položky a účelnost jejich využití. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnice ve skutečnosti nežádala peníze na vyživovací povinnost, ale vydání svého zákonného podílu na penězích tvořících společné jmění (ve smyslu peněz z vypořádání společného jmění), přičemž cílem stanovení výživného mezi manžely není vypořádání společného jmění před rozvodem. 6. Stěžovatel dále namítá, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami a důkazy, které předložil. Nepopírá, že dosahuje vyššího příjmu než vedlejší účastnice, zároveň však žije velmi skromně a snaží se peníze především vydělat, aby mohlo k vypořádání společného jmění vůbec dojít, naopak nehospodárné chování a utrácení vedlejší účastnice těmto jeho snahám brání. Tyto námitky městský soud podle něj vůbec nezohlednil. 7. Stěžovatel také namítá, že v důsledku procesních pochybení městského soudu došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Konkrétně uvádí, že předvolání k jednání před odvolacím soudem bylo doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele, a že nebyla zachována 10 denní lhůta ve smyslu § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když předvolání bylo doručeno až devátý den před konáním jednání. Městský soud také nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, kterého se stěžovatel pro své pracovní povinnosti a plánovanou terapii neúčastnil, a fakticky mu tak znemožnil osobní účast na něm. Na podporu své argumentace stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2023 č. j. 6 As 24/2021-30. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny dostupné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Stěžovatel napadá ústavní stížností také usnesení obvodního soudu o nákladech řízení, vůči němuž souběžně podal v souladu s poučením obvodního soudu odvolání k městskému soudu, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v této části předčasná a Ústavní soud v tomto rozsahu k námitkám stěžovatele nepřihlížel. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní