IV.ÚS 2098/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2098/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 5341/2016-200, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2016 č. j. 21 Co 444/2015-88, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. června 2015 č. j. 22 C 13/2014-57, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 18. června 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Pavel Skupa (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 22 C 13/2014 soukromoprávní spor, v němž se Pavel Skupa (žalobce) domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti [dále jen "žalovaná"] zaplacení částky 131 669 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem, resp. nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 173/2006. Žalovaná již před zahájením soudního sporu před obvodním soudem uznala, že v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla proto žalobci zadostiučinění ve výši 62 250 Kč, když ke dni posouzení nároku žalobce žalovanou uvedené soudní řízení trvalo osm let, bylo do určité míry složité a rozhodovaly v něm všechny tři stupně soudní soustavy. Nadto dle žalované význam řízení pro žalobce byl prý nižší, pročež celkově přiznanou výši zadostiučinění snížila o 40 %. 2) Rozsudkem ze dne 5. června 2015 č. j. 22 C 13/2014-57, obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 20 875 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení 110 794 Kč obvodní soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud [s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko")] stanovil výši přiměřeného zadostiučinění na 15 000 Kč za každý rok řízení, přičemž v prvních dvou letech přiznal toliko částku poloviční. Konečně vzhledem k počtu stupňů soudní soustavy, které ve věci žalobce rozhodovaly, jakož i pro celkovou složitost věci, snížil výši přiměřeného zadostiučinění o 20 % a o 10 %, tedy z původních 118 750 Kč na 83 125 Kč. Protože žalovaná již žalobci dobrovolně zaplatila 62 250 Kč, vyhověl obvodní soud žalobě toliko co do 20 875 Kč, ve zbytku ji pak jako nedůvodnou zamítl. 3) Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání. Rozsudkem ze dne 2. února 2016 č. j. 21 Co 444/2015-88, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v napadeném výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, rozsudek obvodního soudu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej pak změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 16 456 Kč. Zároveň městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Co do odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud veskrze ztotožnil se závěry soudu obvodního, nicméně dospěl k závěru, že částku přiměřeného zadostiučinění za každý rok řízení je třeba stanovit ve výši 16 000 Kč, současně však konstatoval, že tuto je třeba snížit o 35 %. V konečném důsledku proto rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 4) Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 5341/2016-200. Učinil tak s odůvodněním, že samotný nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění, stanovením základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, ani s rozsahem procentní úpravy základní částky zadostiučinění, nebyl s to založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pokud jde o výši přiznaného zadostiučinění, připomenul dovolací soud, že v rámci své přezkumné činnosti posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž výslednou částkou se zabývá jen tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. O takový případ však dle dovolacího soudu ve věci žalobce nešlo. Závěrem dovolací soud dodal, že ani otázka posouzení kritéria dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání žalobce založit nemohla, neboť napadený rozsudek městského soudu se v tomto směru nijak neodchyloval od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (k čemuž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. března 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 a ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). V návaznosti na uvedené posléze rozporuje samotný způsob stanovení a výši základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení, jakož i důvody jejího snížení. Konkrétně stěžovatel uvádí, že základní částku zadostiučinění považuje za zcela nahodile stanovenou. Obvodní soud totiž bez dalšího vycházel z částky 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, kdežto soud městský, který jeho závěry korigoval, považoval "za spravedlivější" částku 16 000 Kč, přičemž svoji úvahu v tomto směru dále nijak nerozvedl. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci bylo namístě - ve shodě se závěry plynoucími ze shora označeného stanoviska - stanovit výši základní částky přiměřeného zadostiučinění při horní hranici, tj. ve výši 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Tím, že obecné soudy nerespektovaly uvedený závěr dovolacího soudu, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Současně má stěžovatel za to, že v dané části jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť neobsahují řádné a srozumitelné vysvětlení, proč obecné soudy přistoupily ke snížení výsledné částky přiměřeného zadostiučinění o 30 % (obvodní soud), resp. o 35 % (městský soud). Další zásah do svých ústavně zaručených základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že celkově přiznaná částka zadostiučinění byla snížena z důvodu počtu soudních instancí, před nimiž řízení probíhalo, a dále pro složitost věci samé. Je přesvědčen, že tato kritéria nelze posuzovat odděleně, ale společně a fakticky tak byla základní částka zadostiučinění snížena hned dvakrát z téhož důvodu. V návaznosti na uvedené dále stěžovatel rozporuje samotnou možnost snížení výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Má za to, že tato by měla být stanovena v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení, kteréžto částky se podávají z rozhodovací praxe, a bez dalšího snižování. Opačný případ, tedy další snížení takto stanoveného přiměřeného zadostiučinění, označuje stěžovatel za porušení článku 36 odst. 3 Listiny. V neposlední řadě stěžovatel brojí i proti způsobu, jakým dovolací soud odmítl jeho dovolání, neboť je přesvědčen, že bylo "bezesporu důvodné". V uvedeném postupu dovolacího soudu proto opět spatřuje porušení článku 36 odst. 3 Listiny. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součás