IV.ÚS 2100/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2100/17 ze dne 29. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Svitlany Stoyky, právně zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, se sídlem Jungmannova 351/2, 460 01 Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2017 č. j. 10 Co 1081/2016-143, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Teplicích a 2. České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4, právně zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou, se sídlem Novodvorská 994/138, 142 00 Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 4. července 2017, se stěžovatelka (dále též "žalovaná") domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí soudu, neboť jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítané porušení práva na soudní ochranu shledává stěžovatelka zejména v porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a principu právní jistoty v řízení o uhrazení dlužné částky ze zákonné povinnosti pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla (dále jen "pojištění odpovědnosti"). Stěžovatelka je dále přesvědčena, že v jejím případě došlo k zásahu i do práv vyjádřených v čl. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny. II. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), vedenou u Okresního soudu v Teplicích (dále též "okresní soud") pod sp. zn. 21 C 115/2015, se Česká kancelář pojistitelů (dále též "žalobkyně") domáhala zaplacení dlužné částky ve výši 24.860,- Kč za pojištění odpovědnosti, neboť v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti") stěžovatelka (žalovaná) v období od 3. 3. 2012 do 23. 6. 2013 toto pojištění nehradila, ačkoliv byla vlastníkem provozovaného motorového vozidla, které bylo evidováno v Centrálním registru vozidel jako provozované. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor, v němž uvedla důvody nehrazení pojištění odpovědnosti. Důvodem neplacení mělo být, že vozidlo nebylo v rozhodné době pojízdné ani provozuschopné a bylo jako nepojízdné auto odstaveno v servisu na soukromém pozemku. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. července 2016 č. j. 21 C 115/2015-109 byla žaloba zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Ze skutkových zjištění okresní soud dovodil, že v předmětném období žalovaná sice nehradila pojištění odpovědnosti, ovšem vozidlo bylo odstaveno po dobu asi jednoho a půl roku v oploceném areálu autoservisu a po tuto dobu bylo nepojízdné a nebylo provozováno. Okresní soud dospěl k závěru, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti vycházející ze zákona o pojištění odpovědnosti, se vztahuje na vozidla, jež jsou provozuschopná a zároveň jsou provozována, resp. ponechána na veřejně přístupné komunikaci, přičemž dovodil, že ani jednu z těchto podmínek vozidlo žalované nesplňovalo. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") na základě odvolání podaného žalobkyní rozhodl rozsudkem ze dne 5. dubna 2017 č. j. 10 Co 1081/2016-143 tak, že rozsudek okresního soudu změnil a nově rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 24.860,- Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 21. 10. 2013 do zaplacení a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před nalézacím soudem ve výši 33.919,- Kč spolu s náklady odvolacího řízení ve výši 7.885,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že se sice ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu, ovšem neztotožňuje se s právním posouzením věci. Odvolací soud měl za to, že předmětné vozidlo bylo odstaveno na veřejně přístupné účelové komunikaci, a tudíž žalované vznikla povinnost zaplatit příspěvek dle § 24 písm. c) odst. 1 zákona o odpovědnosti a dále náklady spojené s uplatněním a vymáháním příspěvku. S ohledem na to, že žalobkyně byla ve věci úspěšná, rozhodl i o přiznání náhrady nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem. III. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval předchozí judikaturu Ústavního soudu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. května 2014, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4002/13 ze dne 9. června 2014 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 18. listopadu 2014), přestože na tuto judikaturu odkazovala ve svém vyjádření k odvolání. Stěžovatelka má za to, že z uvedených rozhodnutí plyne jasný právní závěr, že zákonné pojištění odpovědnosti dle zákona o pojištění odpovědnosti nemůže vzniknout, pokud vlastník vozidla prokáže, že vozidlo nebylo v předmětné době provozováno. Dále stěžovatelka namítá, že se odvolací soud dopustil pochybení při posuzování otázky, zda se vozidlo nacházelo na veřejné účelové komunikaci a učinil fakticky nová skutková zjištění, která označil za právní hodnocení. Má za to, že odvolací soud mylně interpretoval zákonný předpis, týkající se pojmu veřejně přístupná účelová komunikace, ve vztahu k zákonu o pojištění odpovědnosti. Stěžovatelka též rozporuje způsob výpočtu a přiznání nákladů za vymáhání nároku dlužné částky a nákladů spojených s uplatněním a vymáháním příspěvku. Poněvadž provedený výklad odvolacího soudu odporuje předchozím závěrům Ústavního soudu, je dle stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu protiústavní, neboť se odchýlilo od ústavně konformního výkladu, který by byl ze strany stěžovatelky očekáván jako výklad, který je bez dalšího závazný a aplikovatelný. Stěžovatelka podotýká, že není možné, aby v právním státě docházelo ze strany obecných soudů k ignoraci judikatury Ústavního soudu, obzvlášť pokud na ni účastník řízení upozorňuje. IV. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení (Krajský soud v Ústí nad Labem) a vedlejší účastnice (Česká kancelář pojistitelů). Účastník řízení považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a konstatuje, že stěžovatelka nesplnila povinnost dle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti, neboť vozidlo bylo provozuschopné a bylo provozováno - dopraveno na přístupovou komunikaci a parkováno na veřejně přístupné komunikaci. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a zákonnou úpravu týkající se problematiky pojištění odpovědnosti. Dále namítá, že stěžovatelka odkazuje na judikaturu, jež se váže na skutkově jiné případy, kdy soudy vycházely striktně z údajů uvedených v registru vozidel. Vedlejší účastnice má dále za to, že stěžovatelka polemizuje pouze s interpretací pojmů neprovozuschopné vozidlo a veřejně přístupná účelová komunikace a pohybuje se tak v oblasti výkladu podústavního správa. Závěry odvolacího soudu mají dle vedlejší účastnice oporu i v provedeném dokazování, a to ve svědecké výpovědi svědka Stýbla. Navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Ústavní soud nezasílal vyjádření vedlejší účastnice řízení k replice stěžovatelce, neboť to nepokládal za účelné, protože s argumenty uvedenými ve vyjádření se stěžovatelka mohla seznámit již v průběhu řízení před obecnými soudy. V. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky, posouzení vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. V posuzované věci nebyly Ústavním soudem zjištěny žádné skutečnosti, které by opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Podstatu ústavní stížn