IV.ÚS 2103/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2103/20 ze dne 26. 1. 2021 N 18/104 SbNU 170 Absolutní neplatnost ujednání o nájmu na dobu určitou pro rozpor s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 26 Co 197/2019-175 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 C 51/2018-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a Mgr. Tomáše Engelthalera, zastoupeného JUDr. Zitou Chvojanovou, advokátkou, sídlem Na Sekyře 164, Rakovník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 26 Co 197/2019-175 a rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 C 51/2018-128 byla porušena práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 26 Co 197/2019-175 a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 C 51/2018-128 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost výroků I všech napadených rozhodnutí. 3. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu splněny, a proto usnesením ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. 4. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu vedeného u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 51/2018 se podává, že okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen vyklidit byt č. X1 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím ve II. podlaží domu č. p. X2, na st. par. č. X3, zapsaného na LV č. X4 v katastrálním území R., na adrese R. (dále jen "byt", "předmětný byt"), spolu se členy nájemcovy domácnosti, do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrokem II okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 800 Kč. Okresní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu (dále též "nájemní smlouva"), přičemž z článku XI bodu 1 vyplývá, že nájem bytu skončí uplynutím doby uvedené v článku III odst. 1 této smlouvy, tj. dne 31. 3. 2015, a podle článku III bodu 1 je nájem bytu uzavírán na dobu jednoho roku s tím, že v bodě 2 uvedeného článku je mezi stranami sjednána možnost prodloužení nájmu, které nastává automaticky, ledaže smluvní strana sdělí druhé smluvní straně do 31. 1. příslušného kalendářního roku, že na dalším pokračování nájmu bytu nemá zájem. Dále je ve smlouvě výslovně ujednáno, že výše uvedeným odstavcem nájemní smlouvy je vyloučena zákonná úprava prolongace nájmu bytu zakotvená v § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel užívá předmětný byt neoprávněně, neboť nájemní vztah na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky v souladu s článkem III této smlouvy skončil, když vedlejší účastník prostřednictvím své zástupkyně stěžovateli dopisem ze dne 12. 6. 2017 sdělil, že na dalším prodloužení nájemního vztahu nemá zájem, a doložil rovněž výzvu k vyklizení předmětného bytu. Ke shodnému závěru, že předmětná nájemní smlouva zněla na nájem na dobu určitou automaticky prodlužovanou vždy o 1 rok od 1. 4. příslušného kalendářního roku do 31. 3. následujícího kalendářního roku, dospěl okresní soud již v rozsudku ze dne 24. září 2018 č. j. 9 C 68/2018-111 (viz bod 12 odůvodnění tohoto rozsudku). Na platnosti uzavřené předmětné nájemní smlouvy pak podle názoru soudu nic nemění ani závažná onemocnění a zdravotní stav stěžovatele a jeho manželky, ani vnitřní výhrada stěžovatele spočívající v tom, že chtěl v předmětném domě č. p. X2 v R. v klidu dožít, ani okolnost, že vedlejší účastník mohl z dražební vyhlášky ze dne 4. 11. 2011 a z případných okolností soupisu dodatku k původní nájemní smlouvě vědět o tom, že stěžovatel měl dříve uzavřenou smlouvu o nájmu na dobu neurčitou. Podstatné pro posouzení předmětné věci bylo podle okresního soudu naopak to, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že nájem k předmětnému bytu bude sjednán na dobu neurčitou. Z těchto důvodů okresní soud uzavřel, že stěžovatel užívá předmětný byt neoprávněně, neboť nájemní vztah na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky v souladu s článkem III této smlouvy skončil, jak již bylo shora uvedeno, tím, že vedlejší účastník stěžovateli dopisem ze dne 12. 6. 2017 sdělil, že na dalším prodloužení nájemního vztahu nemá zájem, a doložil rovněž výzvu k vyklizení předmětného bytu. S ohledem na uvedené skutečnosti okresní soud uložil stěžovateli povinnost předmětný byt spolu s členy nájemcovy domácnosti vyklidit. 5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu v I. výroku změnil tak, že lhůta k vyklizení se stanovuje v délce šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II). Krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že stěžovatel užívá byt ve vlastnictví vedlejšího účastníka bez právního důvodu, neboť jeho nájemní poměr skončil dne 31. 3. 2018. Nájemní smlouva ze dne 1. 4. 2014 o nájmu na dobu určitou byla uzavřena platně a nabyla účinnosti podpisem obou smluvních stran (stěžovatelem byla podepsána v červenci 2015). Případnou vnitřní výhradu stěžovatele k jeho projevu vůle uzavřít nájemní smlouvu shledal krajský soud z hlediska posuzování platnosti této smlouvy bez právního významu. Podle soudů nebylo prokázáno ani stěžovatelem tvrzeno namítané zneužití a nátlak vedlejšího účastníka. Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že text článku III této smlouvy byl pro něj nesrozumitelný a že nebylo možné z něj pochopit, že jde o nájem na dobu určitou. Skutečnosti týkající se věku a zdravotního stavu stěžovatele a jeho manželky a poukaz na to, že v předmětném bytě prožil s rodinou větší část života, podle krajského soudu neodůvodňují, aby vedlejšímu účastníkovi byla za použití § 8 a § 2 odst. 3 občanského zákoníku odepřena ochrana jeho vlastnického práva a zároveň práva pronajímatele v podobě jeho nároku na vyklizení stěžovatele z předmětného bytu. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu v trvání lhůty k vyklizení, neboť na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že zjištěné poměry stěžovatele a jeho manželky, jakož i další okolnosti, zejména doba, po kterou v domě, v němž se předmětný byt nachází, bydleli, odůvodňují delší lhůtu k vyklizení, a to v délce šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 1. 7. 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") odmítl (výrok I), protože neshledal důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a rozhodnutí Nejvyššího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu. K námitce stěžovatele, že jednání vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud dovodil, že shledal-li krajský soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování a poměrům obou účas