IV.ÚS 2104/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2104/07 ze dne 5. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem AK Praha 5, Ostrovského 911/30, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 C 358/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 51 Co 359/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na rovné postavení účastníků a právo vlastnické podle čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce č. 1 společně s žalobkyní č. 2 G. H. a žalobkyní č. 3 Ing. H. B. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27. 11. 2000 domáhal zaplacení částky 1,367.026,- Kč po žalovaném JUDr. P. L. z titulu náhrady škody v souvislosti s demolicí objektu cihelny ve Veleni. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 C 358/2000-73, ve výroku III. žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení 500.000,- Kč s přísl. zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčí aktivní legitimace. Proti zamítavému výroku a tím i do souvisejících nákladových výroků V. a VIII. podal stěžovatel odvolání. Odvolání podal proti vyhovujícímu výroku (I.) a nákladovým výrokům (IV., VI. a VII.) i žalovaný. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku (III.) a ve výroku o nákladech řízení (VIII.) potvrdil a ve vyhovujícím výroku (I.) a v nákladových výrocích (IV., V., VI. a VII.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2007, č. j. 25 Cdo 1458/2005-114, podané dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel v podstatě stejnými námitkami, jakými odůvodňoval podání opravných prostředků v řízení před obecnými soudy, se v ústavní stížnosti domáhal zrušení napadených rozhodnutí, přičemž namítal, že podle jeho názoru dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné bylo. Tvrdil, že dovolací soud mu měl přiznat aktivní legitimaci v řízení a řešit otázku ochrany jeho vlastnických práv ve vztahu k ochranářské funkci státu i respektování jeho vlastnického práva ostatními právními subjekty. Dále stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýkal nesprávný právní výklad aplikovaných právních norem, nerovné postavení účastníků řízení s tím, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickým právům a právu na náhradu škody a navíc věc neprojednaly bez zbytečných průtahů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a III. ÚS 258/03. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy České republiky projednávaly jeho věc více než sedm let, Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 243). V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, Sb.n.u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II.ÚS 225/01, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další). Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl změněn zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (tj. v příslušném části ode dne 1. 7. 2004), Ústavní soud striktně vázal a váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení § 174a citovaného zákona (srov. nález IV.ÚS 180/04, Sb.n.u., sv. 34, str. 157). Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, Sb.n.u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz). Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávní