IV.ÚS 2105/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2105/09 ze dne 13. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. O., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 5 Tdo 219/2009-5786, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007 č. j. 4 To 47/2006-5324 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 č. j. 53 T 10/2003-4931, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 č. j. 53 T 10/2003-4931 (spolu s dalšími obviněnými) uznán vinným třemi trestnými činy, a to trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. z. a trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. z., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev v trvání 5 a půl roku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných. Poškozenou Rodinnou družstevní záložnu, spořitelní a úvěrní družstvo Krajský soud v Brně odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) napadl odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2007 č. j. 4 To 47/2006-5324 tak, že odsuzující část rozsudku ve vztahu ke stěžovateli (a spoluobviněnému Ing. Ž.) zrušil a znovu sám rozhodl o vině stěžovatele. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným třemi trestnými činy, a to trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. z., trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. z. a trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. z. (viz skutky popsané pod body 1 až 3 ve výroku o vině) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev v trvání 7 let. Poškozenou Rodinnou družstevní záložnu, spořitelní a úvěrní družstvo vrchní soud odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2009 č. j. 5 Tdo 219/2009-5786 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."). 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí skutky uvedené ve výroku o vině pod body 1 až 3, jichž se měl podle rozsudku odvolacího soudu jako generální ředitel a předseda představenstva Rodinné družstevní záložny, spořitelního a úvěrního družstva dopustit. Návazně pak uvádí své výhrady k argumentaci, jíž se v rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací vypořádal s jím uplatněnými námitkami. Stěžovatel v ústavní stížnosti stanoviska dovolacího soudu k jeho námitkám obsáhle cituje a vyjadřuje k nim svůj nesouhlas. Celkově pak stěžovatel shrnuje, že ze strany Krajského soudu v Brně došlo k porušení trestního řádu pokud jde o ustanovení § 2 odst. 5, 6, neboť se krajský soud náležitě nevypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi, provedené důkazy hodnotil jednostranně a pominul důkazy svědčící jednoznačně ve prospěch stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci pak nedostál své přezkumné povinnosti, když uvedená pochybení nezjistil a nenapravil a odmítl provést důkaz, který stěžovatel odvolacímu soudu předložil. Nejvyšší soud se pak dopustil neméně zásadního pochybení, když odmítl jeho dovolání, ač byl podle stěžovatelova názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž stěžovatel své dovolání opřel, naplněn. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že postupem všech tří obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť právní závěry všech tří soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Navrhuje proto v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně s ústavní stížností stěžovatel, který již přes svůj špatný zdravotní stav nastoupil výkon trestu odnětí svobody, žádá, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), výkon jeho trestu odnětí svobody do rozhodnutí o této ústavní stížnosti přerušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 10/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že pokud jde o rovinu trestněprávní, byly všechny podstatné důvody pro postup dovolacího soudu jím v trestní věci stěžovatele vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení a lze na ně v plném rozsahu odkázat. Pokud jde o rovinu ústavněprávní, je Nejvyšší soud toho názoru, že jeho usnesením nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jak tvrdí stěžovatel. Právní kvalifikace jeho skutků, popsaných pod body 1 až 3 ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a posouzených jako tři trestné činy, byla podle názoru Nejvyššího soudu učiněna řádně a bez vad, tudíž nemohlo dojít ani k porušení ústavních práv stěžovatele. Navíc je třeba podle názoru Nejvyššího soudu zmínit, že obviněný argumentaci uplatněnou v odůvodnění své ústavní stížnosti založil především na zpochybnění důkazů provedených ve věci a na polemice se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně. Na základě uvedeného Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření plně odkazuje na písemné vyhotovení jeho rozhodnutí a v něm utvořenou procesněprávní i hmotněprávní argumentaci jeho postupu, s níž se následně ztotožnil i dovolací soud ve svém rozhodnutí. 8. Krajský soud v Brně ve vyjádření navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť se podle jeho názoru jedná pouze o opakování obhajoby uplatněné v trestním řízení, kterou se zabývaly soudy prvního a druhého stupně a soud dovolací. Odkazuje v tomto směru na odůvodnění citovaných rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje. 9. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v pří