IV.ÚS 2108/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2108/21 ze dne 8. 2. 2022 N 15/110 SbNU 136 Stanovení tarifní hodnoty u výživného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Kostky, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2021 č. j. 70 Co 312/2020-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem III rozsudku Krajského soudu Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2021 č. j. 70 Co 312/2020-213 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III rozsudku Krajského soudu Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2021 č. j. 70 Co 312/2020-213 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 2. 2020 č. j. 16 C 98/2018-164 bylo rozhodnuto, že vyživovací povinnost stěžovatele stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 9 C 183/2013-145, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 2. 2016 č. j. 70 Co 445/2015-236, přispívat vedlejší účastnici jako manželce od 31. 10. 2013 na její výživu částkou 15 000 Kč měsíčně se s účinností od 20. 4. 2018 do zániku manželství účastníků dne 25. 5. 2019 snižuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy od každého prvního dne v měsíci k rukám vedlejší účastnice (výrok I); ve zbývající části, domáhal-li se stěžovatel dalšího snížení výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 4. 2018 do 25. 5. 2019, se žaloba zamítá (výrok II); vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 63 618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok III) a stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 9 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). 3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud, že se odvolání stěžovatele proti výroku I okresního soudu odmítá (výrok I); rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II mění tak, že povinnost stěžovatele platit vedlejší účastnici výživné manželky, stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 9 C 183/2013-145, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 12. 2. 2016 č. j. 70 Co 445/2015-236, se ve zbývající výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 4. 2018 do 25. 5. 2019 zrušuje (výrok II); vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli k jeho rukám náhradu nákladů řízení před okresním soudem v částce 37 314 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (napadený výrok III), a vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli k jeho rukám náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Ústavní stížností napadený výrok III odůvodnil krajský soud tak, že nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že odměna za jeho právní zastoupení advokátkou měla být vypočtena jako pětinásobek ročního plnění (tj. 900 000 Kč) podle § 8 odst. 2 věty za středníkem vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif") ani podle § 8 odst. 2 věty před středníkem advokátního tarifu, jak to učinil okresní soud, nýbrž je nutno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, podle kterého, domáhá-li se v soudním řízení vedeném o vyživovací povinnosti povinný vydání rozhodnutí o tom, že oprávněnému již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku, a aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně použil podústavní právo, když posouzení, zda jde o přímo určitelnou hodnotu předmětu řízení, posuzoval nikoliv s ohledem na relevantní skutečnosti určité výše výživného a určité doby, za kterou mělo výživné vedlejší účastnici původně náležet, nýbrž s ohledem na typ žalobního petitu. Učinil tak, přestože Ústavní soud již opakovaně vyjádřil v usneseních (např. ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3514/13 nebo ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1551/16), že i tam, kde se po obecném soudu žádá vydání rozsudku určovacího charakteru, musí být považováno použití § 8 odst. 2 advokátního tarifu při určení výše náhrady nákladů řízení za logické a přiléhavé, jde-li o jasně určitelný součet opakujících se peněžitých plnění výživného. V důsledku této nesprávné aplikace podústavního práva krajským soudem by naopak bylo nutné podle stěžovatele dojít k absurdnímu závěru, že kdyby neinicioval řízení o zrušení vyživovací povinnosti, nýbrž o její snížení na 1 Kč měsíčně, měl by při aplikaci těchto právních závěrů nárok na náhradu nákladů řízení ve výši vypočtené podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu, na rozdíl od situace, kdy při snížení vyživovací povinnosti na 0 Kč měsíčně by mu podle názoru krajského soudu měla náležet náhrada nákladů řízení stanovená za pomoci aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel namítá též duplicitu výroků, která spočívá v tom, že přestože z odůvodnění rozsudku krajského soudu může vyplývat, že úmyslem soudu bylo změnit původní výrok III rozhodnutí okresního soudu, v samotném výroku III rozsudku krajského soudu není uvedeno, že se tímto výrokem mění výrok III okresního soudu. Nyní tedy existuje výrok III okresního soudu, ke kterému duplicitně přibyl nový výrok III rozsudku krajského soudu, oba o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. 6. Krajský soud sdělil, že rozhodnutí se opírá mimo jiné o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, které je přiléhavé na posuzovanou věc. Též má krajský soud za to, že v žádném případě nenastolil duplicitu nákladových výroků, když rozhodoval podle § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). V podrobnostech pak odkázal na napadené rozhodnutí, konkrétně jeho body 13 až 16, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 7. Ing. arch. Tereza Kostková, která byla účastnicí řízení před obecnými soudy, se k věci nevyjádřila. Protože byla poučena o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno. 8. Vyjádření krajského soudu bylo stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice. Ten v ní setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti, přičemž zdůraznil, že šlo o řízení, v němž je jeho předmět, tedy i hodnota sporu, určitým způsobem vymezený a vyčíslitelný a z tohoto důvodu měla být náhrada nákladů na právní zastoupení stanovena na základě § 8 odst. 2 advokátního tarifu. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přez