IV.ÚS 211/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 211/06 ze dne 27. 9. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) L. H. a 2) Z. P., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1130/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 7 To 97/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 90 T 131/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2006 se L. H. a Z. P. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich trestní věci. II. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004 vyplývá, že stěžovatelé byli uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, v obou případech ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustili tím, že dne 16. 6. 2004 v době kolem 21.00 hod až do 22.00 hod. v Brně společně umístili zařízení připomínající nástražný výbušný systém s nápisem EXPLOSIVE na plechovou skříň, sloužící k uskladnění novin, která je součástí novinového stánku na spojnici ulic Běhounská a Kozí v prostoru u Jakubského náměstí, a druhé stejné zařízení připomínající nástražný výbušný systém s nápisem EXPLOSIVE umístili zespodu dopisní schránky na domě č. 4 na Dominikánském náměstí, přičemž následně poté, co byly uvedené předměty nalezeny P. T., a T. V., bylo na místa nálezů vysláno několik hlídek Policie ČR, které uzavřely po dobu akce, která trvala dvě a půl hodiny, přilehlé ulice a prostranství a evakuovaly zde se nacházející osoby, byl povolán technik Správy Jihomoravského kraje Policie ČR Brno a následně pro závažnost situace pyrotechnik Policie ČR Brno a pyrotechnici výjezdové skupiny Policie ČR Olomouc, psovod se služebním psem, vozidlo rychlé záchranné služby a zásahové vozidlo Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje. Soud prvního stupně podle § 24 odst. 1 tr. zákona upustil od potrestání obou obžalovaných. Poškozený L. M. byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004 podali oba stěžovatelé prostřednictvím společného obhájce odvolání do výroku o vině ve vztahu k oběma trestným činům, v němž soudu prvního stupně vytýkali pochybení při hodnocení provedených důkazů, když podle jejich názoru svým jednáním, s poukazem na motivaci, nenaplnili zejména po subjektivní stránce skutkovou podstatu žádného z uvedených trestných činů, a proto se domáhali zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) tr. řádu. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tyto náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině obou stěžovatelů. Soud prvního stupně také správně zhodnotil veškeré provedené důkazy, důsledně se vypořádal s uplatněnou obhajobou, na které stěžovatelé setrvali i v odvolacím řízení, a logicky zdůvodnil i právní kvalifikaci jejich jednání. S jeho závěry, vztahujícími se k výroku o vině, včetně právní kvalifikace jednání obou stěžovatelů, se odvolací soud ztotožnil, a proto odvolání stěžovatelů svým usnesením ze dne 7. 4. 2005 jako nedůvodné zamítl. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005 oba stěžovatelé napadli dovoláním, které opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jejich názoru napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění poukázali na nesprávné hodnocení provedených důkazů. Podle jejich názoru soud prvního stupně nepřihlédl k motivu jejich jednání, okolnostem, které toto jednání provázely, jakož i dalším kritériím zakotvených v § 3 odst. 4 tr. zákona. Zdůraznili, že motivem jejich činu nebylo pouze monitorovat reakci veřejnosti na uvedené předměty, jak to prezentoval ve svém odůvodnění soud prvního stupně, ale svou činností vyjadřovali v předpokládané interakci svůj občanský postoj reflektující aktuální téma nadužívání a zneužívání pojmů a symbolů, které společnost sužují, a to formou umělecké provokace. Poukázali na přípis vedoucího ateliéru multimédia a proděkana pro vzdělávací činnost Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, jakož i prohlášení děkana FAVU VUT v Brně, a uvedli, že jejich hodnocení se soud prvního stupně zcela vyhnul. Rovněž nebral v úvahu, že jejich jednání mělo ideový počátek na akademické půdě; šlo o naplnění studijního projektu, který byl výrazem společenské angažovanosti, byť vyjádřené kontroverzně a nekonformně. Dovolatelé dále namítli pochybení soudu při vyhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zákona a na pozadí teoretických úvah v rovině "politicko-filozofické, sociálně vědní, která je provázena rovinou právní", se obsáhleji zabývali zejména materiální podmínkou posuzovaného jednání. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že právnímu posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze vytýkat pochybení a dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Skutkový stav zjištěný Městským soudem v Brně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i krajský soud, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci, přičemž správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídají ve výroku o vině aplikované právní věty. Dovolací soud se s dovolacími námitkami podrobně vypořádal v odůvodnění svého usnesení. III. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že napadená usnesení odvolacího a dovolacího soudu postrádají řádné odůvodnění, neboť jsou dle jejich názoru odůvodněna v ryze zobecněné rovině právními frázemi procesní povahy. Dle jejich přesvědčení obecné soudy při rozhodování uplatnily formální pozitivistický přístup, aniž by vycházely z politickofilozofické a sociálněvědní platformy nazírání na aktuální společenský fenomén, na který chtěli svým činem stěžovatelé upozornit. Stěžovatelé reprodukovali argumenty obsažené v dovolání a připojili k nim poznámky nadepsané "Svobodu projevu versus veřejný pořádek", také již dříve uplatněné v dovolání. Závěrem uvedli, že obecné soudy nevycházely z materiálního pojetí trestného činu, čímž porušily "právo na individuální přístup" a současně i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrdili, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR nejsou řádně odůvodněna, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu dovolacího právní záležitost stěžovatelů spravedlivě neposoudilo a nedocenilo význam práva na svobodu projevu dle čl. 6 Úmluvy a čl. 17 Listiny. IV. Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za zcela nedůvodnou. Při rozhodování o vině obou stěžovatelů pečlivě zvažoval všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že oba stěžovatelé trestné činy spáchali; v žádném případě se nemohlo jednat o porušení práva na svobodu projevu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. V replice k výše citovanému vyjádření městského soudu právní zástupce stěžovatelů uvedl, že na pozadí důvodů uvedených v ústavní stížnosti je jen stěží přezkoumatelný kategorický závěr předsedy senátu 90 T Městského soudu v Brně, že "V žádném případě se nemohlo jednat o porušení práva na svobodu projevu, když soud dospěl k závěru, že stěžovatelé spáchali trestné činy výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr.z. a poškozování cizích práv dle § 209 odst. 1 písm. a) tr.z." Soud se totiž nevypořádal s věcnou stránkou nastoleného problému střetu dvou principů, a to ochrany veřejného pořádku a práva na svobodu projevu na pozadí konkrétních okolností případu v celé jejich komplexnosti, zejména pak osobám aktérů a jejich motivům. V právním státě, kde prostor pro názorový střet je conditio sine qua non jeho funkčnosti, není žádoucí, aby kontroverzní jednání stěžovatelů bylo kvalifikováno jako trestný čin, kdy samozřejmě právní důsledky jejich jednání je možno sankcionovat i v rámci civilní odpovědnosti. Postihovat studenty za neobratnou realizaci jejich společenské angažovanosti v rámci studijního programu je aktem ze strany orgánů veřejné moci neadekvátním. V. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 90 T 13