IV.ÚS 2110/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2110/18 ze dne 6. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti M. K. a A. K., oba právně zastoupeni Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 1 To 32/2018-19, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality ze dne 9. ledna 2018 č. j. KRPT-189058/TČ-2014-070081, za účasti 1. Krajského soudu v Ostravě a 2. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, se sídlem Na Hradbách 23, Ostrava 1, jako účastníků řízení, a za účasti A. společnosti XX, a B. V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. června 2018 se A. K. a M. K. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená rozhodnutí, vydaná v souvislosti se zajištěním nemovitostí v jejich vlastnictví jako výnosů z trestné činnosti podle § 79a trestního řádu v trestní věci proti obviněné společnosti XX, a proti obviněnému V. H., stíhaných pro zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje: Usnesením policejního orgánu - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 9. ledna 2018 č. j. KRPT-189058/TČ-2014-070081 bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů jako výnosu z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost, v níž namítali, že nemovitost pořídili manželé H. dne 29. 3. 2010, tedy ještě před dobou, v níž mělo docházet k trestné činnosti, která je uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání, a sami stěžovatelé vložili do těchto nemovitostí nejen za účelem jejich pořízení své finanční prostředky. Zároveň stěžovatelé vytýkali policejnímu orgánu rozpor napadeného usnesení se skutečným stavem věci a namítali, že napadené usnesení je v rozporu se smyslem a účelem trestního řízení. Krajský soud v Ostravě v neveřejném zasedání na základě stížnosti stěžovatelů rozhodl usnesením ze dne 5. dubna 2018 č. j. 1 To 32/2018-19 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé rozvádějí skutečnosti, které uvedli již v průběhu trestního řízení ve stížnosti proti usnesení o zajištění nemovitostí. Stěžovatelé opětovně namítají, že nebyly splněny podmínky pro vydání těchto rozhodnutí. Zdůrazňují, že nemovitosti byly zakoupeny již v březnu 2010, přičemž trestná činnost měla být páchána v období od července 2010 do ledna 2014, tedy nemohlo jít o žádné výnosy z trestné činnosti. Následný převod nemovitostí z obviněného a jeho manželky na stěžovatele byl prý jen ochranou jejich investic. Dále stěžovatelé namítají, že institut zajištění byl využit až před podáním obžaloby, a mají proto za to, že se jde o nepřiměřený postup, pokud k němu policejní orgán přistoupil až v samém závěru přípravného řízení. Stěžovatelé na podporu svých tvrzení odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14, nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 1054/12 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). IV. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze extrémní protiústavní excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího trestního řízení má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty, upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje za prostředky pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 dodatkového Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ty musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků. Zajišťovací opatření lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Podle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu je možno i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však nevyplývá žádná konkrétní lhůta, do níž by muselo dojít k zahájení trestního stíhání, podání obžaloby či vydání rozhodnutí. Vždy je třeba takovou dobu posuzovat podle okolností konkrétního případu, jeho složitosti a náročnosti na dokazování. Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, jestliže byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován