IV.ÚS 2115/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2115/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020 sp. zn. 14 To 52/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2020 sp. zn. Nt 402/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka Z. H. (vystupující i pod jménem Z. M.), občanka Ukrajiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 2. 2020 č. j. Nt 402/2020-10 byla stěžovatelka podle § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních"), vzata do předběžné vazby s jejím započetím od 6. 2. 2020 ve 23.00 hodin. Dané usnesení nabylo právní moci dne 10. 3. 2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 3. 2020 č. j. 14 To 22/2020-24, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení městského soudu zamítnuta jako nedůvodná. 3. Následně stěžovatelka podáním doručeným do datové schránky městského soudu dne 19. 4. 2020 požádala o propuštění z předběžné vazby. V žádosti uvedla, že již řízení o jejím vzetí do předběžné vazby trpí vadou spočívající v tom, že žádost Ministerstva spravedlnosti USA byla předložena pouze v anglickém jazyce, který neovládá, proto se s jeho obsahem nemohla seznámit. Své zadržení ve vazbě označila za nezákonné s tím, že k žádosti nebyl připojen žádný originál nebo kopie rozhodnutí, které by opravňovalo ji zadržovat, a že žádost nebyla doplněna ve čtyřicetidenní lhůtě stanovené v § 94 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, proto měl státní zástupce povinnost ji po uplynutí uvedené lhůty propustit. 4. Městský soud žádost stěžovatelky o propuštění z předběžné vazby postoupil Městskému státnímu zastupitelství v Praze (podle § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a § 73b odst. 2 trestního řádu), které ji neshledalo důvodnou a spolu se stanoviskem ji předložilo k rozhodnutí zpět městskému soudu. Městský soud napadeným usnesením žádost stěžovatelky podle § 71a trestního řádu za užití § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že důvody předběžné vazby i nadále trvají. Ohledně námitky, že extradiční žádost nebyla doručena ve stanovené lhůtě, poukázal na to, že k doručení došlo ve lhůtě stanovené Smlouvou o vzájemném vydávání zločinců, publikovanou pod č. 48/1926 Sb., ve znění pozdějších předpisů (nesprávně uvedl čl. X namísto čl. XI, jak následně správně upřesnil vrchní soud). K námitce, že o vzetí do předběžné vazby se rozhodovalo, aniž by podklady Ministerstva spravedlnosti USA byly přeloženy z anglického jazyka do jazyka, kterému vyžádaná rozumí, odkázal na usnesení vrchního soudu ze dne 10. 3. 2020 č. j. 14 To 22/2020-24. 5. Stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu, ve které uplatnila totožné námitky, jako v žádosti o propuštění z předběžné vazby, vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. K námitce, že extradiční žádost nebyla doručena v zákonem stanovené lhůtě, uvedl, že právní řád České republiky vychází z principu, podle kterého vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (srov. čl. 10 Ústavy). Zdůraznil, že v prvé řadě je třeba zkoumat, zda na dané řízení nedopadá úprava obsažená v mezinárodní smlouvě, která by mohla obsahovat odlišnou právní úpravu. Tou je v daném případě Smlouva ze dne 2. 7. 1925 uzavřená mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců, publikovaná pod č. 48/1926 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy, publikované pod č. 185/1935 Sb., a Druhé dodatkové úmluvy o vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, publikované pod č. 8/2010 Sb. m. s. Podle čl. 7 posledně uvedené úmluvy byl novelizován čl. XI odst. 2 až 4 první citované Smlouvy o vzájemném vydávání zločinců. Z platného znění čl. XI plyne, že žádosti o vydání a podklady se předávají diplomatickou cestou, tj. prostřednictvím velvyslanectví dožádaného státu v dožadujícím státě. V tom případě se den přijetí této žádosti na velvyslanectví považuje za den přijetí dožádaným státem pro účely počítání lhůty, jež musí být dodržena podle odstavce 4 tohoto článku, aby byla umožněna další vazba dotčené osoby. Žádosti o předběžné zadržení se vedle diplomatické cesty mohou předávat také přímo mezi Ministerstvem spravedlnosti České republiky a Ministerstvem spravedlnosti Spojených států amerických, a rovněž prostřednictvím Mezinárodní organizace kriminální policie (Interpol). Dále podle uvedeného článku osoba, jež bude prozatímně vzata do vazby, bude propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejího zatčení v České republice - anebo ode dne dodání k úřadu do vazby na území Spojených států amerických podána shora zmíněnou diplomatickou cestou řádně doložená žádost o vydání, opatřená níže uvedenými písemnými doklady. Vrchní soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že k doručení originálu extradiční žádosti a jejího úředního překladu došlo dne 2. 4. 2020 na Zastupitelský úřad České republiky ve Washingtonu D. C., důvod k propuštění stěžovatelky z předběžné vazby není dán, protože lhůta pro doručení extradiční žádosti byla dodržena. K námitce, že ve vazebním zasedání konaném dne 8. 2. 2020 u Městského soudu v Praze nebyl proveden důkaz překladem žádosti dožadujícího státu do ruského jazyka, vrchní soud poukázal na své usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 14 To 22/2020 a dodal, že skutečnost, že uvedenou žádostí byl ve vazebním zasedání proveden důkaz a stěžovatelka ani její obhájce k ní nevznesly žádné připomínky, nelze dodatečně nahrazovat námitkou, že obhajoba si nevzpomněla na to, že by mohla požadovat překlad takové písemnosti. Navíc upozornil na to, že k rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do předběžné vazby došlo předtím, než byla doručena extradiční žádost, tedy na základě žádosti o předběžné zadržení ve smyslu čl. XI. odst. 3 výše citované mezinárodní smlouvy postupem podle § 92 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a podkladem pro rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do předběžné vazby bylo posouzení správnosti a úplnosti dosud zjištěných skutečností uváděných v návrhu státní zástupkyně. K tomu doplnil, že v České republice se proti stěžovatelce žádné trestní stíhání nevede a předmětem probíhajícího řízení je rozhodnutí, zda k žádosti vyžadujícího státu bude vyslovena přípustnost jejího vydání k trestnímu stíhání, které se ve vyžadujícím státě vede, a zda následně, bude-li o přípustnosti vydání rozhodnuto kladně, vydání povolí ministryně spravedlnosti. Orgány České republiky stěžovatelce tedy žádné obvinění nesdělují a vycházejí z obsahu extradiční žádosti a jejích příloh, které, jak již bylo uvedeno shora, byly doručeny dne 2. 4. 2020. Uvedl také, že stěžovatelka bude k obsahu extradiční žádosti ještě před podáním návrhu soudu na vyslovení přípustnosti vydání vyslechnuta podle § 92 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a bude mít tedy prostor k tomu (stejně jako následně ve veřejném zasedání u městského soudu), aby uvedla okolnosti, které zásadním způsobem spáchání trestného činu, pro který se žádá její vydání, zpochybňují, případně vnesla další námitky, které podle jejího názoru vyslovení přípustnosti vydání vylučují a zpochybňují tak i důvodnost dalšího trvání předběžné vazby. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v podané ústavní