IV.ÚS 2116/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2116/09 ze dne 16. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem, se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 18, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 35 Co 66/2006-218 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 17 C 73/2003-184, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 11. srpna 2009 doručena ústavní stížnost stěžovatele Ing. I. R., jejímž obsahem je návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 35 Co 66/2006-218 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 17 C 73/2003-184. Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). Stěžovatel proti napadaným rozhodnutím podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl částečně pro nepřípustnost (částka 20 000,- Kč s příslušenstvím představující skutečnou škodu na vozidle a částka 1 800 Kč s příslušenstvím představující nárok na náhradu nákladů vynaložených na zaplacení znaleckého posudku), tj. počátek běhu lhůty je nutno počítat od druhoinstančního pravomocného rozhodnutí ve věci a ústavní stížnost je v této části podána opožděně, a proto je třeba v této části ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě. V části, ve které Nejvyšší soud rozhodoval o náhradě škody na vozidle stěžovatele ve výši 25 000,- Kč s příslušenstvím a zbylého příslušenství z částky 25 458,- Kč a z částek mimosoudně vyplacených Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti ČR, bylo dovolání přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. Nejvyšší soud rozhodoval v meritu věci - dovolání zamítl, neboť bylo nedůvodné, tzn. v této části rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 35 Co 66/2006-218 nelze napadnout ústavní stížností, aniž by stěžovatel napadl i poslední rozhodnutí ve věci, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 422/2007-243, to však stěžovatel nečiní. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, pak by rozsudek Nejvyššího soudu zůstal nedotčen, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 2, usnesení ze dne 30. 7. 2001 sp. zn. IV. ÚS 333/01, publ. tamtéž, sv. 23, usn. č. 28, a usnesení ze dne 28. 10. 1998 sp. zn. I. ÚS 349/98, v cit. sbírce nepubl., usnesení ze dne 19. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 409/04, v cit. sbírce nepubl.). S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vzhledem k výše uvedenému, je třeba ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). V části, ve které Nejvyšší soud rozhodoval ohledně částky 71 190,- Kč s příslušenstvím (nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě) a příslušenství v rozsahu, v jakém je potvrdil odvolací soud, bylo dovolání odmítnuto a jeho přípustnost byla posuzována dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jde o tzv. nenárokové dovolání). V této části je třeba považovat ústavní stížnost jako podanou včas. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv (právo na soudní ochranu), neboť tím, že obecné soudy nevyhověly jeho žalobě na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě, rozhodly v rozporu s tuzemskými právními předpisy a nerespektovaly rovnost účastníků. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě a takový postup je odepření spravedlnosti, což samo o sobě pokládá za protiústavní (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se po změně a částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení peněžní částky v celkové výši 143 448,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (sestávající z ušlého zisku ve výši 25 458,- Kč, poškození automobilu ve výši 45 000,- Kč, nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku ve výši 1 800,- Kč, škody vzniklé za 50 víkendových dnů ve vazbě ve výši 71 190,- Kč a z ušlých úroků vyjádřených též jako zvýšení hodnoty peněz uložených u komerčních bank a vztahujících se k nárokům uspokojeným žalobou v rámci mimosoudního vyrovnání), která mu měla vzniknout v důsledku vzetí do vazby pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR povinnost zaplatit stěžovateli 72 258,- Kč spolu s úroky z prodlení a zamítl žalobu ohledně dále požadovaných úroků z prodlení a ohledně částky 71 190,- Kč s úrokem z prodlení. V rámci předběžného projednávání nároku stát již poskytl stěžovateli náhradu ušlé mzdy za dobu výkonu vazby, nákladů obhajoby a náhradu za zkrácení dovolené. Soudem ustanovený znalec vyčíslil škodu na osobním automobilu Renault Scénic vzniklou za dobu výkonu vazby stěžovatele v důsledku jeho neužívání (nejezdila s ním ani jeho manželka) na 45 000,- Kč. Stěžovatel nemohl využít výhodné nabídky na prodej akcií Pražské teplárenské, a. s., učiněné v době jeho pobytu ve vazbě, později je proto prodal za nižší cenu, než byla cena obsažená ve výhodné nabídce. Soud dospěl k názoru, že v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě vznikla žalobci škoda sestávající z ušlého zisku, poškození automobilu, nákladů na zpracování znaleckého posudku a ušlých úroků z prodlení z nároků již uspokojených vedlejším účastníkem v rámci mimosoudního vyrovnání. K neopodstatněnosti nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě uvedl, že právní řád České republiky neobsahuje žádné ustanovení, které by takovou náhradu škody či odškodnění umožňovalo přiznat, přičemž podle názoru soudu není obecně vyloučeno takové odškodnění i za neexistence konkrétního zákonného ustanovení přiznat, avšak se stěžovatelovým odůvodněním a způsobem výpočtu této částky náhrady škody se soud neztotožňuje (především proto, že bylo prokázáno, že stěžovatelův zaměstnavatel mu práci o víkendu nenařídil a stěžovateli tak žádný nárok nevznikl) a z tohoto důvodu od něj nelze ani odvinout požadované plnění. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze potvrdil rozsudek prvního soudu ve vyhovující části výroku prvostupňového soudu ohledně částky 25 458,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení (příslušenství k částkám mimosoudně vyplacených vedlejším účastníkem) a ohledně zamítavé části výroku o věci samé 71 190,- Kč s úrokem z prodlení (nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů). Ve svém odůvodnění uvedl, že zvláštní odškodnění za víkendové dny strávené ve vazbě nemá v hmotném právu opory. Pokud stěžovatel cítí, že výkonem vazby v těchto dnech utrpěl morální újmu, má dle druhoinstančního soudu uplatnit takový nárok, avšak na základě jiných skutkových tvrzení a pomocí jiného prostředku právní ochrany. Městský soud v Praze změnil prvostupňové rozhodnutí ve vyhovujícím výroku ohledně zbylé částky 46 800,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, a zrušil jej v za