IV.ÚS 2117/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 N 51/56 SbNU 553 K právu na přístup k soudu a zákazu odepření spravedlnosti ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 15. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ve věci ústavní stížnosti STEELMAT, spol. s r. o., se sídlem Těchobuzice 1, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009 č. j. 29 Cdo 4277/2007-146, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Agropol Group, a. s., se sídlem Opletalova 4113 76 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5 2009 č. j. 29 Cdo 4277/2007-146 se ruší, neboť jím a postupem předcházejícím jeho vydání, při nerespektování čl. 89 odst. 2 Ústavy, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Nejvyššímu soudu se ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 760 Kč do 30 dnů od doručení tohoto nálezu, a to k rukám JUDr. M. K. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Tvrzenou protiústavnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatelka v rámci dovolání namítala, že soudní řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však v rozporu s právem na spravedlivý proces při rozhodování o přípustnosti dovolání k těmto námitkám nepřihlédl. 3. Stěžovatelka dále Ústavní soud požádala, aby v případě jejího úspěchu uložil Nejvyššímu soudu povinnost nahradit jí náklady řízení, které musela vynaložit v důsledku jeho protiústavního postupu. II. 4. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka nepovažovala za nutné na toto vyjádření reagovat, neboť v něm nenalezla žádné nové relevantní argumenty. 5. Vedlejší účastník se k ústavní stížnost vyjádřil podáním ze dne 3. 2. 2010. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako opožděná, neboť šedesátým dnem lhůty k jejímu podání byl den 9. 8. 2009, přičemž stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až 11. 8. 2009. Dále pak vedlejší účastník uvedl, že k neoprávněnému zásahu do práv stěžovatelky v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo. Odmítnutí dovolání bylo zcela v souladu s tím, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jeho přípustnost je výjimkou, a nikoliv pravidlem. V této věci stěžovatelka namítala pouze skutečnosti významné pro její případ (např. procesní pochybení vrchního soudu), jež neměly žádný judikatorní přesah. 6. Stěžovatelka ve své replice ze dne 18. 2. 2010 uvedla, že ústavní stížnost byla podána včas, neboť poslední den lhůty připadal na neděli, a proto k zachování lhůty postačovalo podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě následující pracovní den. Poté stěžovatelka v podstatě zopakovala svou argumentaci, podle níž došlo odmítnutím dovolání k porušení práva na spravedlivý proces. Zdůraznila přitom, že napadá pouze procesní postup Nejvyššího soudu. Nad rámec vyjádření pak stěžovatelka podrobněji popsala skutkový stav, který předcházel soudnímu sporu mezi ní a vedlejším účastníkem. III. 7. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Cm 155/2002 Ústavní soud zjistil, že tento soud uložil stěžovatelce jako žalované výrokem I. rozsudku ze dne 29. 6. 2005 č. j. 48 Cm 155/2002-68 povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení žalobci) částku 10 600 000 Kč s příslušenstvím. 8. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, avšak Vrchní soud v Praze jej rozsudkem ze dne 23. 4. 2007 č. j. 3 Cmo 303/2006-114 - pokud se týče zmiňovaného výroku - potvrdil. 9. V průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka zejména namítala, že vedlejší účastník nesplnil své smluvní povinnosti, čímž jí znemožnil plnění povinností jejích. K této otázce rovněž navrhovala důkazy a postavila na ní též své odvolání. 10. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo závažnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zejména namítala porušení dvojinstančnosti řízení - nedostatečné vypořádání námitek odvolacím soudem), a v tom, že napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení věci. 11. Nejvyšší soud převážnou část stěžovatelčiných námitek vyhodnotil jako námitky podle § 241a odst. 2 písm. a) a dovolání v této části odmítl s poukazem na vlastní judikaturu (usnesení ze dne 29. června 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, 2004, č. 132), podle níž skutečnost, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, "lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.". Proto Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání odmítl přihlédnout k tvrzeným vadám odvolacího řízení a k námitkám týkajícím se nedostatků skutkových zjištění. Přípustnost dovolání pak neshledal ani na základě stěžovatelčiných hmotněprávních námitek IV. 12. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a ani Ústavní soud od něj další objasnění věci neočekával, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. V. 13. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas. Námitky vedlejšího účastníka stran opožděnosti jejího podání je Ústavní soud nucen odmítnout. Šedesátý den lhůty k podání ústavní stížnosti sice vskutku připadal na 9. 8. 2009, avšak lhůta skončila až v pondělí 10. 8. 2009, neboť 9. 8. 2009 byla neděle. Jelikož je lhůta k podání ústavní stížnosti lhůtou procesní, postačilo k jejímu zachování, že stěžovatelka dne 10. 8. 2009 podala ústavní stížnost k poštovní přepravě. Skutečnost, že návrh byl Ústavnímu soudu doručen až v úterý 11. 8. 2009, tak na jeho včasnosti nic nemění. 14. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. V projednávané věci dovolací soud podřadil dovolací námitky stěžovatelky směřující vůči nesprávnému procesnímu postupu soudů obou stupňů pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a poté vyloučil, že by k nim mohlo být při posouzení přípustnosti dovolání konstruovaného z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlíženo. Dovolací soud vyložil, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze pro řešení právních otázek, a proto kromě vymezení této právní otázky musí být dovolání odůvodněno pouze okolnostmi naplňujícími dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). 16. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti mnohokrát zabýval, a to např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) a sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301). V těchto nálezech - z nichž dále čerpá i v odůvodnění tohoto rozhodnutí - dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Z takového výkladu totiž vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. 17. V těchto nálezech, jakož i jiných svých rozhodnutích, Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně z