IV.ÚS 2118/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2118/24 ze dne 22. 1. 2025 Rozhodování o adhezním nároku zvlášť zranitelné oběti trestním příkazem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Jany S. (jedná se o pseudonym), a 2. Evangelické církve metodistické, sídlem Ječná 545/19, Praha 2 - Nové Město, obou zastoupených JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti části výroku trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. května 2024 č. j. 13 T 46/2024-254, jímž se poškozené Jana S. a Evangelická církev metodistická odkazují s nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Částí výroku trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. května 2024 č. j. 13 T 46/2024-254, jímž byla první stěžovatelka se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Trestní příkaz Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. května 2024 č. j. 13 T 46/2024-254 se v části výroku, jímž byla první stěžovatelka se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, ruší. III. Ústavní stížnost druhé stěžovatelky se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelky Jany S. (dále jen "první stěžovatelka") a Evangelická církev metodistická (dále též "druhá stěžovatelka") napadly trestní příkaz Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") v té části výroku, jímž byly odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelky tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základní práva první stěžovatelky podle čl. 7 a 10 odst. 1, 2 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejich příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že J. A. (dále jen "obviněný") byl usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraj Vysočina, Územního odboru Jihlava, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 29. 9. 2023 č. j. KRPJ-109109-74/TČ-2021-160771-KARP obviněn ze spáchání přečinů sexuálního nátlaku (ve vztahu k první stěžovatelce) a poškozování cizích práv (ve vztahu k druhé stěžovatelce). 3. Co se týče přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024, policejní orgán na základě zajištěných důkazů konstatoval, že obviněný se coby kazatel před první stěžovatelkou obnažoval, přiměl ji k fyzickému kontaktu s jeho nahým tělem a měl na ni narážky se sexuálním podtónem. Obviněný první stěžovatelku přiměl k tomu, aby jej večer navštívila na faře, kde na ni čekal nahý. Následně ji přiměl k souloži a jiným sexuálním praktikám, které s ní, resp. na ní vykonával až do rána následujícího dne. Činil tak, byť si byl vědom značné zranitelnosti první stěžovatelky, neboť ta mu sdělila informace o svých předchozích traumatech (včetně domácího násilí, sexuálního zneužívání apod.) při zpovědi. První stěžovatelka se chování obviněného podvolila, neboť byla pod vlivem léků na spaní a zejména byla přesvědčena, že faráře musí vždy uposlechnout. 4. Tyto skutečnosti policejní orgán dovozoval z řady svědeckých výpovědí a zprávy psycholožky, k níž první stěžovatelka docházela. První stěžovatelka podle zajištěných důkazů nacházela útěchu a útočiště pouze u vychovatelek v dětském domově a duchovních. Podle psycholožky je značně zranitelná, snadno manipulovatelná a neschopná vzdorovat autoritě; v případě ohrožení se stáhne a nekomunikuje. Podle svědeckých výpovědí se navíc měl obviněný podobně nevhodným způsobem chovat i k jiným ženám, přičemž přinejmenším během svého působení u druhé stěžovatelky se měl zaměřovat na ty nejzranitelnější členky farnosti. 5. Co se týče přečinu poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, policejní orgán zjistil, že obviněný druhé stěžovatelce záměrně poskytl nepravdivé informace o důvodech ukončení svého předchozího působení v jiné církvi. Dle shromážděných důkazů jí měl tvrdit, že tímto důvodem byl syndrom vyhoření a jednorázová nevěra, ačkoli skutečným důvodem byla opakovaná nevěra a nevhodné chování v sexuální oblasti k více ženám. Na základě těchto nepravdivých informací ho druhá stěžovatelka zaměstnala jako kazatele, v kteréžto pozici se dopustil mj. přečinu sexuálního nátlaku. V důsledku toho pak došlo k vážnému poškození dobré pověsti druhé stěžovatelky, která byla po určitou dobu veřejně spojována s problémem sexuálního zneužívání ze strany duchovních. 6. Po vznesení obvinění obě stěžovatelky uplatnily nárok na náhradu újmy. První stěžovatelka ve svém návrhu podrobně popsala, jaké dopady na ni mělo jednání obviněného, a to včetně prožívaných duševních útrap, psychosomatických problémů, nutnosti pravidelných návštěv psycholožky a sebevražedných myšlenek. Podle § 2910, § 2951 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, požadovala za vytrpěné příkoří a duševní útrapy náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, přičemž odkázala na rozhodnutí obecných soudů ve víceméně srovnatelných případech. 7. Druhá stěžovatelka v návrhu na náhradu újmy poukázala na její mediální spojení s problémem sexuálního zneužívání a na narušení důvěry žen, jež byly vystaveny nevhodnému sexuálnímu chování obviněného, v duchovní a církev obecně. Za poškození své dobré pověsti požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, přičemž odkázala na jiná rozhodnutí obecných soudů. Druhá stěžovatelka uplatnila rovněž nárok na náhradu škody ve výši 4 800 Kč. 8. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě (dále jen "okresní státní zastupitelství") podal dne 16. 5. 2024 obžalobu na obviněného pro shora uvedené přečiny sexuálního nátlaku a poškozování cizích práv (sp. zn. ZT 188/2023-35). 9. Okresní soud ústavní stížností napadeným trestním příkazem shledal obviněného vinným ze spáchání přečinů sexuálního nátlaku a poškozování cizích práv, jak byly popsány výše. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti měsíců s podmíněným odkladem na dobu čtyřiceti měsíců a trestu zákazu duchovenské činnosti v církvích a náboženských společnostech na dobu šedesáti měsíců. Podle popisu skutku obviněný tímto jednáním první stěžovatelce "způsobil psychickou újmu tkvící ve ztrátě důvěry v duchovní, potažmo obecně v muže, a narušení vztahu k Bohu a církvi, neboť poškozená věřila obviněnému jako knězi, který zneužil její zpovědi a následného chování k tomu, aby ji nalákal na faru, za účelem odpuštění, kde ji poté přiměl k pohlavnímu styku, sebeukájení a obnažování využívaje své autority a postavení v církvi". Druhá stěžovatelka podle popisu skutku utrpěla "vážnou újmu na dobré pověsti, jelikož byla po určitou dobu spojována se sexuálním zneužíváním ze strany duchovních, kdy ke snížení těchto negativních dopadů musela vynaložit množství úsilí a dosud blíže neupřesněné finanční prostředky". 10. Obě stěžovatelky byly se svými řádně a včas uplatněnými nároky na náhradu újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jelikož bylo rozhodováno trestním příkazem, napadené rozhodnutí okresního soudu neobsahuje odůvodnění. 11. Jelikož ani jeden z aktivně legitimovaných subjektů nepodal proti trestnímu příkazu odpor, trestní příkaz je konečným rozhodnutím ve věci. 12. Žádná ze stěžovatelek občanskoprávní žalobu na náhradu újmy do doby rozhodnutí Ústavního soudu nepodala. 13. Okresní soud usnesením ze dne 25. 7. 2024 č. j. 13 T 46/2024-286 přiznal první stěžovatelce postavení zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). II. Argumentace stěžovatelek 14. Stěžovatelky se dovolávají nálezů Ústavního soudu, z nichž plyne, že trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích na náhradu újmy svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další civilní řízení, v němž může docházet k druhotné viktimizaci poškozených. To je nežádoucí především u zvlášť zranitelných obětí [nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22; nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131)]. Obecné sou